Jak na věc


transplantace kostní dřeně

Jaké jsou výsledky takto léčených pacientů?

    Až na malé výjimky se dnes v klinické praxi přenášejí transplantáty od žijících příbuzných nebo od zemřelých dárců. Živí dárci se mohou uplatnit při transplantaci ledviny a kostní dřeně. Získávají se zkušenosti s transplantací jater a slinivky břišní od žijících příbuzných. Nicméně i v případě transplantace ledvin potřeba orgánů daleko převyšuje počet ledvin, které lze získat od příbuzných.
    Imunosupresivní léky se používají ke zvládnutí rejekčních reakcí (odhojení) způsobených antigenními rozdíly mezi dárcem a příjemcem, které zbývají po tkáňové typizaci a vyšetření krevní skupiny. Jsou hlavní příčinou současných úspěchů při transplantacích. Tyto léky však potlačují všechny imunitní reakce a způsobují, že hlavní příčinou smrtelných komplikací po transplantacích jsou dnes těžké infekce.
    Pokud pacient získal vnímavost vůči HLA antigenům transplantovaného orgánu již v předcházející době (např. těhotenstvím, krevním převodem, předcházející transplantací), dojde téměř vždy k okamžité (hyperakutní) rejekci, která se projeví destrukcí štěpu za několik hodin nebo i jen minut po napojení krevního oběhu v transplantovaném orgánu. Tato reakce je zprostředkována ucpáním drobných cév krevními sraženinami (trombotizací) s následnou odúmrtí transplantovaného orgánu. Nelze ji zvrátit žádnou známou imunosupresivní léčbou.


Co přesně transplantace kostní dřeně znamená?

    Pokoje pacientů jsou vybaveny vlastním sociálním zařízením, LCD televizorem s DVD přehrávačem, rádiem a pevnou telefonní linkou. Pacienti mohou volně používat osobní mobilní telefon a mají možnost využít internetové připojení přes WIFI síť.
    Na světě proběhne za rok zhruba 15 tisíc transplantací kostní dřeně, což je zhruba tisíckrát více než před 30 lety. I proto jsou stále důležitější dárci kostní dřeně. V ÚHKT za rok provedeme kolem 60 alogenních transplantací. 
    Hlavním mechanizmem náhlé (akutní) rejekce je imunitní reakce proti transplantačním antigenům (viz výše), zprostředkovaná specializovanými bílými krvinkami zvanými lymfocyty. Při této reakci dochází k zničení transplantovaného orgánu za několik dní až měsíců po transplantaci; při mikroskopickém vyšetření je charakteristické nahromadění abnormálních buněk v tkáni transplantovaného orgánu vyvolávající těžký zánět. Akutní rejekci lze mnohdy zvrátit úpravou léčby (zvýšením dávek imunosupresiv). Po úspěšném odvrácení akutní rejekční příhody transplantovaný orgán obvykle dlouhodobě přežívá.


Jaká diagnóza je důvodem pro transplantaci?

    K hospitalizaci na transplantační jednotku si vezměte s sebou základní věci osobní hygieny (nový měkký kartáček na zuby, zubní pastu, nedráždivé mýdlo, holicí potřeby a omyvatelné pantofle). Ostatní věci (pyžamo, ručníky, žínky) obdržíte denně čisté a sterilní, aby byla zajištěna bezmikrobnost. Po dohodě s ošetřujícím personálem je možné vzít s sebou dostatek bavlněných ponožek, případně bavlněných pyžam, které však budeme muset sterilizovat a za případné poškození neručíme. Možné je vzít s sebou také knížky a časopisy, radiomagnetofon, mobilní telefon, počítač a videokazety (ty povrchově omyjeme desinfekčním roztokem). Z jídla a pití je možné vzít s sebou malé množství ovoce, které je možné oloupat (pomeranče, mandarinky, banány), instantní 100%-ní kávu - pouze hrubozrnné Nescafe, porcované mléko do kávy, porcované čaje, nealkoholické nápoje v plechovkovém balení (po 0,33 l), sušenky bez náplně, kupované kompoty v malém balení, jednorázově balené bonbony a žvýkačky.
    V důsledku určování histokompatibilních antigenů HLA se zřetelně zlepšilo funkční přežívání štěpů získaných od nepříbuzných dárců, zejména posuzujeme-li jejich dlouhodobé přežívání. Platí to zejména pro transplantaci ledvin. Význam vyšetření HLA při transplantacích srdce, jater, slinivky a plic nebyl dosud zhodnocen, a tkáňová typizace se v těchto případech obvykle neprovádí.
    Základním předpokladem úspěšné léčby je zajištění čistoty prostředí a to zejména pokojů pacientů. O vysokou úroveň čistoty vzduchu dbá vzduchotechnická jednotka s třístupňovou filtrací vzduchu a koncovými HEPA filtry. Pozitivní přetlak na pokojích pacientů zamezuje vstupu infekčních agens z okolního prostředí.


Jak často se transplantace provádí?

    Rejekční reakce je vyvolána imunitními mechanizmy (reakcí organizmu příjemce na cizorodé látky transplantovaného orgánu). Se zlepšujícím se poznáním těchto imunitních mechanizmů a se zdokonalenými metodami prevence rejekce se daří zachránit pomocí orgánových transplantací životy mnoha nemocných postižených chorobou jinak smrtelnou.
    Po přijetí koncepce mozkové smrti se zvýšilo používání orgánů od zemřelých dárců. Je již běžnou praxí, že se od jednoho zemřelého dárce odebírá několik orgánů, a sice v rámci jediného operačního výkonu. Nicméně počet nemocných se selhávajícími orgány, čekajících na transplantaci stále roste.
    Je těžké mluvit obecně. Každá diagnóza je jiná a každý pacient přichází v jiném stavu. V roce 2012 však byla tato analýza provedena u transplantací z let 1986 až 2010 a výsledky vypadají takto:
    Chronická myeloidní leukémie: Dlouhodobé přežití se pohybuje kolem 70 procent. U pacientů transplantovaných po r. 2000 je pravděpodobnost desetiletého přežití 85-90 procent, zatímco u pacientů transplantovaných dříve se přežití pohybuje kolem 60 procent.
    Mezi nejčastěji užívaná imunosupresiva patří prednizon, methylprednisolon, azathioprin, cyklofosfamid, cyklosporin a antisérum proti lidským bílým krvinkám (tzv. antilymfocytový globulin - AGL).


Jak velké riziko transplantace představuje?

    Imunosupresivní léčbu lze jen zřídka zcela ukončit. Energická léčby vysokými dávkami imunosupresiv je však obvykle zapotřebí jen v průběhu rejekční krize. V následujícím období se často zdá, že se příjemce přizpůsobil a štěp lze udržet poměrně malými dávkami těchto léků, které jsou provázeny poměrně menším počtem nežádoucích účinků.
    Jde o proces, který může v těle pacienta nahradit poškozenou krvetvorbu. Spočívá v nitrožilní aplikaci krvetvorných buněk a to buď vlastních (autologní transplantace) a nebo dárcovských (allogení). Ještě před samotnou aplikací však musí pacient projít náročnou přípravou, kdy se používají vysoké dávky cytostatik. 
    Pozdní (chronická) rejekce je způsobena imunitní reakcí zprostředkovanou protilátkami. Často zákeřně postupuje navzdory energické imunosupresivní léčbě. Mikroskopický obraz se liší od akutní rejekce; primárně je postižena výstelka tepen, tepny v transplantovaném orgánu jsou ucpány přebujelou cévní výstelkou, a následkem toho se poruší prokrvení orgánu a jeho původně dobře fungující tkáň se přemění ve vazivovou jizvu.
    Myelodysplastický syndrom: u pacientů transplantovaných v méně pokročilém stádiu nemoci se pravděpodobnost desetiletého přežití pohybuje kolem 70 procent , u pacientů transplantovaných v pokročilém stádiu kolem 30 procent.


Co si vzít k hospitalizaci na JIP či transplantační jednotce?

    K transplantacím indikujeme pouze ty pacienty, jejichž choroba není vyléčitelná jiným, méně rizikovým způsobem, protože transplantace, a to zejména alogenní, jsou spojeny s nezanedbatelným rizikem potransplantačních komplikací, které mohou vést k těžkému poškození či smrti transplantované osoby. Může dojít k poškození orgánů pacienta přípravným režimem, ke vzniku akutní či chronické formy reakce štěpu proti hostiteli, k rozvoji těžké infekce (bakteriální, houbové, virové), k poškození orgánů vlivem léků a k celé řadě dalších komplikací.
    Příjemce může odmítnout štěp prostřednictvím imunitní reakce namířené proti cizorodým látkám (antigenům), nacházejícím se na povrchu buněk transplantovaného orgánu. Jde o projev obranyschopnosti (imunity) organizmu příjemce. Imunita je zprostředkována buď specializovanými buňkami nebo protilátkami. Antigeny dárcovské tkáně, resp. orgánu důležité pro úspěch transplantace se nazývají transplantační (histokompatibilní, tj. slučivé vůči tkáni) antigeny. Hlavní transplantační antigeny u člověka dnes představují antigeny krevních skupin (tzv. ABO) a tzv. HLA antigeny. Transplantační antigeny lze rozpoznávat podle jejich účinků specializovaným laboratorním vyšetřením, a tudíž je možné typizovat tkáň dárce a příjemce transplantovaného orgánu a umožnit tak výběr nejvhodnějšího příjemce pro konkrétní dárcovský orgán.


Rozdělení transplantací

    Ortotopní tkáňový nebo orgánový štěp znamená přenos štěpu příjemci do normálního anatomického místa (např. transplantace srdce do hrudní dutiny). Přenos štěpu do anatomicky abnormálního umístění se nazývá heterotopní transplantace (např. transplantace ledviny, normálně uložené v bederní krajině, do kyčelní jámy příjemce). Názvem autotransplantace označujeme přenos štěpu vlastní tkáně nemocného přenesený z jednoho místa na druhé (např. štěp kosti ke stabilizaci zlomeniny). Tzv. izotransplantace znamená přenos štěpu z jednoho jednovaječného dvojčete do druhého, tj. mezi dvěma geneticky shodnými jedinci. Alotransplantace je přenos štěpu mezi geneticky nepodobnými jedinci téhož druhu; je nejčastěji užívaným druhem transplantace v humánní medicíně. Xenotransplantace je přenos transplantátu mezi člověkem a zvířetem. U člověka se provádějí xenotransplantace prasečích srdečních chlopní při léčbě srdečních chlopenních vad, v širším měřítku však transplantace orgánů mezi odlišnými druhy není úsp

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00