Jak na věc


rodiče a děti zdeněk matějček

*Můžeme na chování dítěte poznat, kdy se o ně jako rodiče staráme dobře a kdy se máme naopak zamyslet nad svým výchovným stylem?

     * V poradně pracujete také s tématem náhradní rodinné péče, tedy adopcí a pěstounskou péčí. Provádíte vyšetření žadatelů o náhradní rodičovství. Jaký je váš pohled na dnešní „náhradku“?
     Zažíváme-li s dítětem hodně radosti, je to pro nás ujištění, že se dobře staráme, umíme uspokojit jeho potřeby a náš výchovný styl je v pořádku. Nespokojenost dítěte může být „teploměrem“ vztahu, výchovného stylu. Pak bychom se měli zamyslet nad kroky, které my jako rodiče činíme a sjednat nápravu ne u dítěte, ale u sebe – u rodičů. Pro objasnění bych použil z psychologie pojem „role“ – role dítěte, role rodiče, role partnerská. Pokud my v roli rodičů a partnerů jednáme tak, že naše slova jsou v souladu s našimi činy, dítě nás vnímá jako autentické, klidné a bezpečné. A my potom vidíme spokojené, pohodové dítě. To, co děláme, děláme správně. Když dítě začne zlobit, začne být v nepohodě, měli bychom začít zjišťovat, zda je to nepohoda somatická, jestli nemá problémy ve vztazích s vrstevníky anebo jestli není problém na naší straně jako rodičů a partnerů. Dítě je pro nás jako indikátor – měli bychom se zastavit a zamyslet se nad tím, co neděláme optimálně nebo dobře.


* Jak na vás působí, když to sledujete?

     Když je menší, potřebuje dítě, aby ho rodiče uznávali, vedli, aby mu ukazovali, co má dělat, a posilovali ho v tom, co udělá úspěšně. Kárání by mělo přicházet až po fázi, kdy si dítě osvojilo správné vzory. Dítěti předškolního věku už prospívá více samostatnosti ve hře a v činnostech, avšak stále s možností nabídnout mu korekci. Tím se zvyšuje jeho sociální a emoční kapacita včetně inteligence, posiluje se jeho bezpečí. Umět s ním probrat, co udělalo dobře a co ne, napovědět mu, jaké má další možnosti řešení problému, se kterým se potýká, nepřímo ho navést k dobrému řešení. Školákům prospívá vědomí, že se mohou obrátit na rodiče i s nepříjemnými věcmi, že jim rodiče věří. Dětem naopak nejvíc škodí, když vnímají, že nejsou milovány. U nejmenších dětí pak velká volnost, kterou může dítě vnímat i jako nezájem rodičů. Dítěti chybí od rodičů vymezení toho, co je správné, co má dělat. U dětí od tří let výš považuji za škodlivé „umetání cestiček“. Dítě získává pocit, že je nejdůležitějším čl
     Měl jsem je a stále je mám rád. Byl jsem k nim otevřený, dával jsem jim najevo hranice – co bylo pěkné, i co se mi nelíbilo. Hovořili jsme spolu s manželkou se syny o všech situacích, na které se dotazovali, co se dělo kolem nich, je to stále o otevřenosti. Co funguje, i když jsou už velcí? Dát jim najevo, že jsme s nimi rádi, že je milujeme, ale taktéž jim dát najevo, že nedělají všechny kroky z našeho pohledu zcela správně. A co se týče kritiky? Tu volíme jako krok č. 2 – tzn. nejdřív ukázat na to dobré, až pak vyjádřit svůj kritický názor. Děti to obecně snesou – což je signál jejich zralosti a schopnosti umět jednat konstruktivně i v nepříjemné situaci.
    Pěstounská péče je poskytována dětem, které z různých důvodů nemohou být vychovávány ve vlastní rodině. Jak se děti s novými rodiči sžívají? Jaká jsou úskalí náhradní rodičovské péče? Složitému společenskému fenoménu se do hloubky věnuje dokumentární cyklus režisérky Olgy Špátové Rodiče napořád.


* V poradně pracujete také s tématem náhradní rodinné péče, tedy adopcí a pěstounskou péčí. Provádíte vyšetření žadatelů o náhradní rodičovství. Jaký je váš pohled na dnešní „náhradku“?

    „Naším cílem je podpořit náhradní rodinnou péči v České republice. Ukázat pěstouny v jejich každodennosti – kdy poskytují domov dětem, které díky nim získají opravdovou rodinu,“ říká odborná poradkyně dokumentu a ředitelka Nadace J&T Marie Oktábcová a dodává: „Chtěli jsme ukázat pěstounskou péči v celé její rozmanitosti. Proto jsme volili rodiny, které přijaly dítě se zdravotním znevýhodněním, sourozence již osvojeného dítěte, děti menšinového etnika a podobně. Jeden díl je také věnován pěstounské péči na přechodnou dobu, tedy péči časově omezené na jeden rok.“ Cyklus dále nabídne příběh rodiny, která poskytla domov dítěti jedné z dcer v jejich náhradní rodičovské péči, nebo ukáže, jak probíhá výchova dítěte homosexuálním párem.
     Nosnou částí jsou výsledky diagnostických technik, rozhovory, pozorování, testy, skupinová práce, zjišťuje se, jak žadatelé reagují v zátěži, ve skupině a na sebe navzájem. Pokud mají vlastní dítě nebo děti, zajímají mne představy dítěte o budoucím sourozenci, to, jak dítě emočně zpracovává informace. Větší rodiny navštěvuji doma. Vytvářím si co nejplastičtější obraz o rodině jako celku a jejích jednotlivých členech. V tzv. přípravě žadatelů nabízíme seznámení s prostředím dětského domova nebo kojeneckého ústavu, ale také setkání s odborníky, např. pediatrem, dětským psychiatrem, sociální pracovnicí, setkání s adoptivními rodiči a s pěstouny. Pomocným vodítkem je představit si, zda by mohli být mými rodiči, což je hodně subjektivní a silně emotivní.


* Máte dlouholeté zkušenosti z práce s dětmi i s dospělými. Jaká témata se vás nejvíce dotýkají?

     Mám radost z toho, že dítě našlo náhradní rodiče – své nové rodiče, a zároveň náhradní rodiče vnímají, že patří s dítětem k sobě. Pokud se adoptivní rodiče nebo pěstouni občas přijdou s dítětem pochlubit, máme z vykonané práce radost a uspokojení. Náhradním rodičům nabízíme možnost konzultací, pokud by potřebovali porozumět chování dítěte.


* Co byste popřál rodičům – čtenářům na závěr?

     Je to jen ryze osobní dojem. Dříve se děti vychovávaly víc autoritativně. V osmdesátých a devadesátých letech se ve výchově začaly objevovat prvky liberalismu, děti byly vedeny k většímu sebeprosazování. Rodiny se zmenšovaly, dítě se stalo středem pozornosti. Rodina se více orientovala na spotřební způsob života. Do popředí se dostal individualismus a sebeprosazování. A tady se vývojové potřeby dítěte a potřeby moderní společnosti dostávají do rozporu. Rodiče mohou ve své výchovné nejistotě na dítě klást přehnané požadavky, dítě se dostává do „dospělých“ rolí, s čímž si samo neporadí. Rodiče pak ztrácejí trpělivost a trochu jim uniká, že dítě je ještě dítětem a ne malým dospělým. Velký rozdíl vnímám v trávení volného času. Dříve byly děti více venku, více si hrály. Dnešní děti více zacházejí s moderními technologiemi, sedí u počítačů a jiných vymožeností, a tím jsou více vystaveny virtuálnímu světu a jeho pravidlům. Dítě přijímá virtuální pravidla za správná, a proto je potřebné, aby
    Jsou dnešní děti nezvladatelné, bezohledné a bezcitné? Jak poznáme, že náš výchovný styl je správný? Podle psychoterapeuta a vedoucího rodinné a manželské poradny Jana Híreše, který sám vychoval čtyři syny, je důležité dětem nic příliš neulehčovat, být k nim otevřený a hlavně mít je rád, ať už jsou vlastní nebo ne.
     Aby měli stále pozitivně laděného ducha, aby se jim dařilo být dobrým vzorem pro dítě, aby vnímali, že dětský úsměv a dětská „záře v očích“ dává rodičům zpětnou vazbu zase pro jejich laskavou a otevřenou náruč a také jim přeji, aby měli pro dítě milující oči a milující náruč. Zkrátka aby se jim dařilo a když jsou ve stresu, aby dokázali nejdřív „vychladnout“ a pak teprve začali situaci řešit. Aby pak někdy za nimi děti přišly a poděkovaly jim, že je vedli s láskou.


* Sám jste vychovával čtyři syny. Co vám osobně pomáhalo ve výchově?

    Dokumentární cyklus vznikl v koprodukci České televize a Nadace J&T, která dlouhodobě podporuje rozvoj pěstounské péče v České republice. Nadace je iniciátorem kampaně Hledáme rodiče, jejímž cílem je, kromě hledání vhodných náhradních rodičů, posilovat zájem a informovanost veřejnosti o pěstounství a tím zvyšovat jejich reputaci ve společnosti.
     Mgr. Jan Híreš (1951) vystudoval jednooborovou psychologii v Olomouci. Věnoval se klinické psychologii a poté práci v pedagogicko-psychologické poradně. V současnosti je vedoucím Rodinné a manželské poradny v Opavě. Zabývá se odborným psychologickým poradenstvím a také náhradní rodinnou péčí, především vyšetřováním žadatelů o náhradní rodinnou péči a jejich odbornou přípravou. Je ženatý, má čtyři dospělé syny.


* Vzpomenete si na nějaký „nezapomenutelný případ“ s dobrým koncem?

     Mé profesionální počátky jsou spojené s klinickou psychologií, kde jsem působil 4 roky. Stěžejně působím v poradenství. Nejprve 18 let v pedagogicko-psychologické poradně, nyní 19. rokem v poradenství rodinném a manželském. Jako první se mi vybaví dětská bezbrannost a závislost dětí na rodičích, na dospělých. V pedagogicko-psychologické poradně, kde jsem pracoval, se asi třetina případů týkala tzv. výchovných problémů. Nenaplněnost dušičky dítěte a jeho zvídavost začaly hledat náhradní formy. Dítě se orientovalo „ve světě“ podle svých zkušeností. A tak se objevovalo někdy chození za školu, jindy lákaly bonbóny v obchodě nebo nějaké drobnosti, které měl spolužák, a dítě to chtělo mít také. Objevovaly se přestupky. Rodiče to často zjistili, až když si je zavolali do školy, a nechtěli uvěřit, že jejich hodné dítě může mít vroubek. Chtěli s chováním svého dítěte něco udělat, a tak se obrátili na psychologa, aby jim řekl, kde je u dítěte problém. Ale ten jim řekl něco jiného, než čekali: ž
    „V České republice je stále víc jak osm tisíc dětí v ústavních zařízeních, kam jsou mnohdy umisťovány i v raném věku. Tento cyklus je příspěvkem České televize k diskuzi o posílení náhradní rodičovské péče, která by pro mnohé z nich mohla být cestou k novým rodičům,“ říká kreativní producentka Martina Šantavá, která věří, že se cyklu povede nejen otevřít širší debatu, ale i napomoci ke konkrétním změnám v dané oblasti, podobně jako se tak stalo u dalších společensky angažovaných dokumentů České televize – z poslední doby např. snímku Děti úplňku, nebo koprodukčnímu dokumentu Šmejdi.


* Dnešní děti jsou prý bezohlednější, nezvladatelné, bezcitné. Jak vnímáte dnešní děti vy?

    „Jsem vděčná, že jsem mohla natáčet s obdivuhodnými lidmi, kteří poskytli opuštěným dětem skutečný domov a opravdové dětství. Cyklus Rodiče napořád vypráví autentické příběhy náhradních rodičů, kteří dali svým přijatým dětem jistotu, že je má kdo obejmout, a že je někdo opravdu miluje. Tito obětaví lidé poskytují dětem plnohodnotný rodinný život a vlastně je zachraňují i pro celou společnost,“ říká režisérka Olga Špátová. Šest dílů cyklu nabídne šest různorodých příběhů o setkání nových rodičů s dětmi, které se k nim dostanou z kojeneckých ústavů, dětských domovů nebo od přechodných pěstounů.
     Do poradny poslali ze školy 9letou slečnu kvůli krádeži v obchodě. Zcizila sponky do vlasů. Po šesti týdnech už si nevzpomínala na detaily krádeže, už o tom nechtěla hovořit. Při hovoru s maminkou se ukázalo, že mezi manžely jsou dlouhodobé vztahové problémy, hádali se, vyhýbali se sobě navzájem, bývalo u nich velmi často „dusno“. Hovor se stáčel k nim a k matčině potřebě uklidnit vztah s manželem. Takže jsme více povídali o nich než o krádeži. Při následné kontrole maminka sdělovala, že se vztah mezi ní a manželem uklidnil a dcera se jakoby „zázrakem“ vyléčila. V jejich případě jsem si jako poměrně mladý psycholog potvrdil, jak je pro dítě důležitá klidná rodina a jak citlivým „senzorem“ rodinné pohody dítě je.


* Co je pro vás vodítkem při výběru žadatelů o adopci a pěstounskou péči?

     Já je vnímám jako hravé, milé, toužící po lásce svých nejbližších. Myslím si, že děti se s tím rodí, rodí se bezelstné. To, že jsou rozpustilejší a bezohlednější, bych připisoval výchovnému stylu. A to, co popisujeme jako „děti nezvladatelné nebo bezcitné“, je často důsledkem hrubých chyb ve výchově.
     Je to téma velké, permanentně žhavé – jak pomoci najít ty správné náhradní rodiče, kteří přijatému dítěti pomohou rozvinout a naplnit potřebu přináležitosti k druhému. Kteří mu ukážou, že ho milují, i když se na něj občas nahněvají. Náhradní rodiče mají za úkol naučit dítě jemně rozlišovat, že láska je jak přijímání, tak i přechodné odmítání a bezpodmínečné dávání. Jako psycholog mám v tomto procesu primárně roli diagnostickou, spojenou s přípravou zájemců. Cílem je najít takové rodiče, kteří dokážou dítě milovat, i když není dítětem pokrevním. Psychologické posuzování v NRP se stále vyvíjí. Pořád se objevují nové poznatky z oblasti vývojové psychologie, ale i věd příbuzných, a také z praxe, tj. ze zpětných vazeb při návratech dětí zpět do domovů nebo do jiných rodin.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
200
21948
cache: 0024:00:00