Jak na věc


popelky v akci

Pohnutý osud Chirona v našich horoskopech

    Legendární filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku patří mezi nejpopulárnější československé filmy i když od jeho premiéry uplynulo už více než čtyřicet let.


VELKÁ PŘEDPOVĚĎ NA ROK 2018 – LUNA NÁM UKÁŽE PRAVDU, PLANETY STABILITU

    Jak se k vám ve skutečnosti chovaly paní Braunbock a její zlá dcera? Ve filmu to jsou výrazně negativní postavy, byly takové i ve skutečnosti? „Ani v nejmenším! To byly úplně normální a báječné ženské, které se jen věrohodně zhostily svých hereckých partů. Paní Hlaváčová i paní Braunbock měly smysl pro humor, takže spolupráce i soukromá komunikace s nimi byla velmi zábavná. Ještě si k tomu přimyslete humorem sršícího Vladimíra Menšíka a dostanete přibližnou představu, v jaké atmosféře to natáčení asi probíhalo.“ Byla jste angažována v Činoherním klubu a natáčení Popelky pro vás bylo spojeno s častými přesuny, v jakých představeních jste tenkrát účinkovala? „Bylo to asi ve čtyřech nebo pěti inscenacích, musela jsem se dvakrát nebo třikrát do týdne vracet a hrát Ninu v Rackovi a Checu v Poprasku na Laguně a další hry. Podstatné ale bylo, že ještě před natáčením jsem měla rozezkoušenu Soňu ve Strýčkovi Váňovi a do toho mi přišla nabídka od pana režiséra Vorlíčka. Šla jsem tedy za režisére
     Hlavní ženskou roli v pohádce Tři oříšky pro Popelku ztvárnila Libuše Šafránková, která se tak na dlouhá léta vryla divákům do paměti jako rozverné, energické, ale přesto životem těžce zkoušené děvče. Jak dnes vzpomíná na roli, která jí svého času přinesla ohromnou slávu nejen u nás, ale i v zahraničí? O tom jsme si povídali v exkluzivním interview pro tuto knihu.


Ježíškova kancelář. Bezva! A pak že to nejde!

     Jak jste měli v těch závějích zajištěný servis, měli jste tam s sebou třeba catering? „Ale kdepak, tehdy ještě nic takového nebylo pokud vím. Abychom měli alespoň jednou za den v žaludku něco teplého, tak za námi jezdili vojáci v obrněném transportéru, protože žádná jiná technika by se tam nedostala, a vozili nám horký čaj. Ten nám nalévali do takových kelímků, které na sobě měly voskovaný film. Tím horkem se vnitřek kelímku celý rozpustil a když se člověk takto »ochuceného« čaje napil, celý se »zavoskoval« a další chod už neřešil.“ (smích) Byla tenkrát u nás premiéra Tři oříšků pro Popelku? „Samozřejmě. Bylo to stejné jako u každého jiného filmu. Premiérové promítání se uskutečnilo v pražském kině Blaník na Václavském náměstí, a přišlo se tam podívat hodně mých tehdejších kolegů z Činoherního klubu.“ Napadlo vás, když jste na filmu pracovala, že se z něj stane taková legenda? „Takové věci vás při práci nenapadají. Vůbec o tom nepřemýšlíte.“ Proč si myslíte, že se z této pohádky stal


Můj sloupek XVIII - Ježíškova vnoučata

     Ten scénář, který se vám dostal do rukou se již odehrával v zimě, nebo to bylo ještě pořád na letní téma? „Původně se mělo myslím točit na jaře a v létě. Pro tahle roční období byly ušity nádherné kostýmy od pana Theodora Pištěka. Ty nám ovšem zbyly, i když se film nakonec točil v zimě.“ Nebylo to nepohodlné? To vám přeci musela být zima. „To je zvláštní, že si nevybavuji nějakou nepříjemnou zimu. Pravděpodobně to bude tím, že jsem byla pořád v pohybu nebo jsem jezdila na koni. Tam je člověk navíc v přímém kontaktu se zvířetem, takže mráz až tak moc nevnímá. Ovšem tím nechci říct, že mi zima vůbec nebyla. Například při scéně, kdy peru v potoce prádlo tak to určitě ano.“ (smích) Popelka hodně jezdí na koni, jaký byl tehdy váš vztah k těmto zvířatům? „Tehdy byly populární kovbojky a indiánky, například Vinettou, nebo Poklad na Stříbrném jezeře. Když jsme jezdili ze školy na kole, tak jsme si představovali, že jedeme na koni. Měla jsem blízko k jízdárně a navíc jsem z venkova, takže jsem


Vzpomínky milující vyděračky - adventní kalendář

    „Byla jsem pozvána na konkurz, který jsem absolvovala s mnoha dalšími Popelkami. Tam se zkoušely dvojice, kdo se ke komu typově hodí. Přišla jsem jako jedna z posledních a zbyly na mě šaty, do kterých se už asi nikdo nevešel. Později na plese v Moritzburgu jsem si všimla, že v nich tančila jedna baletka.“ Když jste si poprvé přečetla scénář, zanechalo to ve vás nějaký dojem? „Velmi mě potěšilo už samotné téma této pohádky, že je to zrovna ta o Popelce.  Jako dítě jsem ji měla nejradši.“ Pan Vorlíček vzpomíná, že po mnoha konkurzech stále nebyla Popelka vybrána a někdo si vzpomněl na vás a vaši roli Barunky ze snímku Babička. Netušíte, kdo to mohl být? „Možná, že to mohl být pan doktor Pavlíček, spoluautor scénáře. Doslechla jsem se to od něj daleko později. Ostatně pan František Pavlíček zasáhl do mého profesního života velmi výrazně.“ Jaký byl vůbec váš vztah k panu Pavlíčkovi? „Byl to pro mě Bohem políbený autor. Stál například u zrodu scénáře Markéty Lazarové a Babičky, ve které jse

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00