Jak na věc


paolo coelho diář

Vybavení pokojů v hotelu San Paolo

    Právě oscilace mezi tělem (tělesností) a jistým odhmotněním tvoří jeden z nejsilnějších nábojů celého textu. Giordano zobrazuje tělo jako tíhu, hmotu, jež je vláčena a nelze se od ní oprostit. Veškeré emoce jsou zprostředkovávány právě skrze tělesné projevy (strach, který paralyzuje pohyb, smutek, jejž lze ventilovat jen sexuálně, vztek, přetavující se ve znásilnění apod.). Tělo je neustále unifikováno (jak vizuálně – pomocí uniforem, tak zdůrazněním jeho projevů, které jsou u všech stejné a neustále přítomné – pot, pach, průjem, spánek, sex), stává se kolektivní záležitostí, jednotlivá těla jsou navzájem nerozlišitelná. To nejvíc demonstruje drastická scéna, v níž je několik vojáků roztrháno při výbuchu na kusy a ostatky jejich těl se smísí do jednoho indiferentního celku. Protipólem této tíživé hmoty je právě určité vědomí zcizení, pocit chiméričnosti, ireálna. Osobnostní individualita vojáků (každý prožívá svůj jedinečný osud, přichází na základnu z jiného prostředí a s


Přihlášení k odebírání newsletteru

    Román Tělo nám z několika úhlů zprostředkovává příběh rozmanité skupiny vojáků – osamělého Torsua, naivního Ietriho, který si od mise slibuje především načerpání sexuálních zkušeností, naopak velmi protřelého Cedernu se sklonem šikanovat ostatní, praporčíka Reného s dosti problematickým a kontroverzním osobním životem, pasivního vojenského lékaře Egitta, jenž hledá v reálné poušti únik před soukromou pustinou vlastního života, a ještě dalších. Nikdo z nich však není postavou hlavní, vypravěčská perspektiva se neustále střídá v technice polyfonie, jednotlivé osudy se tak před čtenářem rozvíjejí nerovnoměrně, některé jsou jen načrtnuté prostřednictvím dopisů a e-mailů, jiným je věnován větší prostor a jen jediná dějová linie je podána ich-formou (příběh Alessandra Egitta). Tito vojáci, jejichž individualita musí v armádním prostředí ustoupit celku a společnému zájmu, se společně ocitnou na vojenské základně v Afghánistánu, kde čelí zprvu jen všednodenní armá
    Paolo Giordano vstoupil na literární scénu v roce 2008 svou prvotinou Osamělost prvočísel, která sugestivně zachycuje křehkou snahu o sblížení dvou duševně uvězněných bytostí, obtížně se orientujících v reálném světě. Román u čtenářské obce i kritiků vzbudil okamžitý a nebývalý ohlas a prorokoval spisovatele s nevšedním talentem. V loňském roce se Giordano po delší odmlce připomněl brilantním románem Tělo, jímž zcela jistě platnost prvotního proroctví potvrdil. Čeští čtenáři se jeho druhé knihy dočkali na podzim roku 2013, kdy ho v opět vynikajícím překladu Alice Flemrové vydalo nakladatelství Euromedia – Odeon.
    Uvedený citát z nejnovějšího, dlouho očekávaného románu italského spisovatele Paola Giordana by mohl s trochou nadsázky shrnout základní rys autorovy poetiky – žádné růže, jen příšerná místa (a situace, pocity, vztahy…). Pochmurná a drásající témata, ovšem vynikajícím a poutavým způsobem zpracovaná.


Zájezdy CK do hotelu Hotel San Paolo

    Celkovou atmosféru odtažitosti navíc dotváří nejen rozlehlost pouště jako tradičního toposu pustiny a fyzické i duševní vyprahlosti, ale především Giordanův až mrazivě věcný styl: autor takřka na stejné úrovni popisuje bez jediné známky patosu děj nemilosrdně spějící k dramatickému vyústění a zároveň zachycuje nejskrytější nuance niterných pochodů svých postav.
    Ačkoli téma, prostředí, motivy i styl, které Giordano ve  svém textu volí, se jeví jako atributy ryze mužského psaní (coby protipól dnes častěji skloňovaného ženského psaní jako svébytného diskursu), román je dozajista určen širokému publiku, mužskému i ženskému, neboť motivy osamělosti, určení vlastního místa v životě a především pak vědomí existence spojené s vlastní tělesnou konečností jsou bezesporu všeobecně platné, nadčasové a nevyčerpatelné.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00