Jak na věc


krematorium pardubice

Krematorium | Pohřebnictví Zlín

    Zlínské krematorium zahájilo provoz v dubnu 1978. Projekt zpracoval ak. arch. Jiří Čančík a generálním dodavatelem byl tehdy národní podnik Průmyslové stavby Gottwaldov. Vedoucím stavby byl Ing. Petr Pinkava. Na stavbě se taktéž podílely desítky subdodavatelů.
    Populární se stala myšlenka pohřbívání žehem v Československu po roce 1945. Celá řada měst se snažila prosadit výstavbu krematorií a celé řadě se to podařilo. Nejvíce moderních krematorií bylo postaveno mezi rokem 1960 a 1980. Mezi ně patří i krematorium města Zlína, jedno z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější vůbec.
    Jiná náboženství považují oheň za očistný prostředek, který duši zbaví hmotného a hříšného těla, které je pouze zdrojem utrpení, osvobodí ji, a tak usnadní její splynutí s Věčnou silou. Moderního člověka je třeba o tom, že pohřbívání žehem je lepší než pohřbívání do země, přesvědčovat spíše racionálními argumenty než dogmaty.
    S rozvojem městské civilizace se začal ve městech projevovat nedostatek půdy. Ten se dotkl i pohřebišť, pro která se nadále nedostávalo míst, která jim byla již z počátků křesťanství vyhrazena poblíž kostelů a klášterů.


Proč je pohřbívání žehem lepší než pohřbívání do země

    Onou novou ideou, která se v Evropě objevila ve druhé polovině 19. století bylo pohřbívání žehem. K nám se dostala z Itálie přes sousední Německo. Propagátorem žehu na našem území byl spolek přátel žehu "Die Flamme". Státní úřady v Rakousku-Uhersku, kde měla velký vliv katolická církev, nebyly tomuto způsobu pohřbu nakloněny a až do jeho rozpadu nebyl žeh legislativně schválen. Proto byli zemřelí z řad propagátorů kremace z Rakousko-Uherska zpopelňováni v Německu, konkrétně v žitavském a dráždanském krematoriu.
    Nejen pohřební obřady, ale i sám žeh, byly krásné. Zesnulí byli ošetřováni vonnými substancemi, spolu s nimi bylo páleno kadidlo, ke zpopelňování se používalo vonných dřev, oheň byl veden pečlivě a čistě, obřad byl doprovázen hudebními a jinými uměleckými produkcemi. I chudí byli důstojně zpopelňováni. Skromněji, ale jejich popel byl vždy pečlivě shromážděn, uložen do urny a ta byla obřadně pohřbena.
    Mezi významné liberecké osobnosti prosazupci myšlenku zpopelňování patřili zejména MUDr. Václav Šamánek st. a jeho švagr MUDr. Franz Bayer, který byl v letech 1893 - 1929 libereckým purkmistrem. Ten z místa svého úřadu (město Liberec tvořilo od r. 1850 zvláštní politický okres se statutem purkmistra na úrovni okresního hejtmana) prosadil v r. 1912 vydání stavebního povolení na stavbu krematoria na území města Liberce.


Statistika zpopelnění a obřadů v letech 1978 - 2013

    Některá náboženství učí, že NA KONCI se nesmrtelná duše vrátí do těla, které ožije. Pro tuto chvíli je třeba tělo zachovat. Extrémní aplikací této víry je uchovávání tělesných schránek zesnulých chráněných proti zničení mumifikací nebo balzamováním. Tato náboženství pohřbívání žehem odmítají a zpopelnění považují za nejkrutější zločin, krutější než vražda - jeho důsledky jsou neodčinitelné, zasahující do Věčnosti.
    Z výstavu i čekáren se vstupuje do vlastní obřadní síně - komorního objektu ze skla, dřeva a kamene. Velké prosklené plochy spojují obřadní síň s pohledem do lesa. Pohled na přírodu vyvolává u smutečních hostů příznivý estetický a citový požitek, především uklidnění a vyrovnání se s přirozeným vývojem života. Navozuje také příznivou atmosféru - základní idea pohřbívání žehem - dokonalý návrat člověka k přírodě a splynutí s ní. Tomuto cíli přispívají také dřevěné podhledy, netradiční katafalk, umělecká díla i květinová aranžmá. Skleněný monument, za který rakev zajíždí po ukončení obřadu, symbolizuje život v podobě stromu. Postupné mizení rakve v jeho optických odrazech, navozuje myšlenky na odchod člověka i na jeho další přítomnost ve vzpomínkách živých.
    První stopy pohřbívání žehem pocházejí již ze sedmého tisíciletí před naším letopočtem. První písemné zprávy z Antiky. Pohřbívání žehem se rozšířilo od antických Řeků k Římanům a odtud s římskou civilizací do celé Evropy.


Krematorium Liberec – historie (1918 - současnost)

    Secesní budova krematoria, která je státní chráněnou kulturní památkou, skrývá i ve vnitřních prostorách řadu pozoruhodných uměleckých výtvorů, jako jsou interiér obřadní síně, okenní vítráže, či malá kašna v přístupovém prostoru k obřadní síni. Jedna z dominant města Liberce je tak důstojným stánkem posledního rozloučení se zemřelými z Liberce a okolních částí našeho regionu a zcela naplňuje svou funkci v každodenním rytmu naší společnosti, tak jak tomu bylo po celou dobu devadesátiletého provozu krematoria, za kterou bylo od jejího počátku do konce března 2012 zpopelněno 179 757 zemřelých.
    Na přání objednavatele pohřbu se mohou účastníci smutečního obřadu naposledy rozloučit se zesnulým v zaskleném (hermeticky uzavřeném) i funkčně vkusném výstavu.
    Když se koncem října roku 1918 rakousko-uherská monarchie rozpadla, využili toho zastánci pohřbu žehem k provedení první kremace. Prvním zpopelněným byl dne 31. 10. 1918 liberecký měšťan Robert Jahn. Do konce roku pak bylo zpopelněno dalších 82 zemřelých. Ve dvacátých a třicátých letech se počet zpopelněných pohyboval mezi 500 až 600 ročně. Většina zpopelněných pocházela z Liberce a okolí. Urny byly ukládány zpočátku na libereckém ústředním hřbitově v Ruprechticích a na hřbitovech na předměstích a posléze v letech 1920/21 na nově zřízeném urnovém háji, jehož nápaditou parkovou architekturu navrhl architekt Karl Kerl. Původní Kerlova úprava urnového háje brzy kapacitně nedostačovala a proto bylo přistoupeno v r. 1923 k jeho rozšíření.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00