Jak na věc


krematorium pardubice

Krematorium | Pohřebnictví Zlín

    Od 15. do 17. století byli hromadně zpopelňováni padlí ve válkách a oběti moru či zemětřesení v řadě italských měst. Zpopelňováni byli padlí ve francouzsko-pruské válce v letech 1870-1871. V habsburské monarchii platil přísný zákaz pohřbívání žehem až do jejího konce.
    Tomu předcházel soudní spor u Nejvyššího soudu v Praze, jehož rozhodnutí znělo - krematorium se může postavit, ale zpopelňování není možné. Místo pro umístění bylo vybráno na tzv. Mostrančním vrchu za libereckou Střelnicí (mimo jiné se dokonce uvažovalo o jeho umístění na Ještědském hřebeni). Základní kámen byl položen 4. května 1915. Stavba podle projektu dráždanského architekta Rudolfa Bitzana byla libereckou firmou Gustav Sacher a synové dokončena v r. 1916. Téhož roku ve dnech 3. a 4. listopadu byla zkušebně zpopelněna dvě mrtvá zvířecí těla. Slavnostní otevření pak proběhlo 23. srpna 1917 za znění tónů předehry k opeře Richarda Wagnera Parsifal.


Statistika zpopelnění a obřadů v letech 1978 - 2013

    Onou novou ideou, která se v Evropě objevila ve druhé polovině 19. století bylo pohřbívání žehem. K nám se dostala z Itálie přes sousední Německo. Propagátorem žehu na našem území byl spolek přátel žehu "Die Flamme". Státní úřady v Rakousku-Uhersku, kde měla velký vliv katolická církev, nebyly tomuto způsobu pohřbu nakloněny a až do jeho rozpadu nebyl žeh legislativně schválen. Proto byli zemřelí z řad propagátorů kremace z Rakousko-Uherska zpopelňováni v Německu, konkrétně v žitavském a dráždanském krematoriu.
    Nemusí se jednat o vandalismus, kterým je narušen věčný klid pohřbených do země. Může to být válka, zemětřesení či stavební činnost, která se dotkne hřbitova. Kolumbária či urnové háje se v případě nutnosti přemístí snadno a se vší pietou.
    Staří Řekové pohřbívali své zesnulé obojím způsobem - do země i žehem. Podobně i Římané znali oba způsoby, ale postupně se stále větší oblibě těšilo zpopelňování. Na konci republikánské éry Říma již převládalo a široké oblibě se těšilo až do 3. století našeho letopočtu. Existovala soukromá mauzolea bohatých a rodinná žároviště, těšící se všeobecné úctě. Zpopelněni byli Cicero, Brutus, Pompeius, Augustus, Tiberius i Nero.


Proč je pohřbívání žehem lepší než pohřbívání do země

    Kremace byla známa z historie a z Východu a po celý evropský středověk o ní s různou odvahou hovořili vědci, lékaři a hygienici. Znovuzavedení pohřbívání žehem v Evropě se stalo aktuálním v 19. Století. Vyslovovali se pro ně Tomaso Campanella, Mattia Naldi, Goethe, Schiller i bratři Grimmové. O pohřbívání žehem bylo diskutováno na mezinárodních lékařských kongresech v roce 1869 ve Florencii, 1871 v Římě, 1876 v Drážďanech, 1891 v Londýně, 1894 v Budapešti a 1897 v Moskvě. Vědecké i společenské autority se vždy vyslovovali pro ně. Bohužel jiné autority a mocní tehdejšího světa dokázali pohřbívání žehem brzdit.
    Ve východní Asii se zpopelňování šířilo s buddhismem. V Japonsku začalo v 7. století. Japonští historikové popsali zpopelnění více než čtyřiceti císařů a jejich manželek do začátku 17. století. Od starověku je zpopelňování převládajícím způsobem pohřbívání v Indii. Věří se, že rozptýlení popela zesnulých v tocích posvátných řek ulehčuje dosažení nirvány.


Krematorium Liberec – historie (1918 - současnost)

    Z výstavu i čekáren se vstupuje do vlastní obřadní síně - komorního objektu ze skla, dřeva a kamene. Velké prosklené plochy spojují obřadní síň s pohledem do lesa. Pohled na přírodu vyvolává u smutečních hostů příznivý estetický a citový požitek, především uklidnění a vyrovnání se s přirozeným vývojem života. Navozuje také příznivou atmosféru - základní idea pohřbívání žehem - dokonalý návrat člověka k přírodě a splynutí s ní. Tomuto cíli přispívají také dřevěné podhledy, netradiční katafalk, umělecká díla i květinová aranžmá. Skleněný monument, za který rakev zajíždí po ukončení obřadu, symbolizuje život v podobě stromu. Postupné mizení rakve v jeho optických odrazech, navozuje myšlenky na odchod člověka i na jeho další přítomnost ve vzpomínkách živých.
    Ne všichni byli schopni tyto otázky odsunout, jako nedůležité pro všední život, naplněný existenčními starostmi. Hledání odpovědi bylo příčinou trvalé trýzně. S úlevou proto člověk přijal víru v nesmrtelnou Duši. Umírá proto, že smrtelné tělo opustila věčná Duše.
    Každá zodpovězená otázka však vyvolává otázky další:"Co se stane s duší, když člověk zemře?","Kde se shromažďují duše zemřelých?","Jsou mezi námi, aniž bychom je viděli?""Sledují nás a ovlivňují naše činy?" ...
    Každá doba má osobnosti, které, ať v názorech na život, společnost, ale i na smrt, přinášejí nové myšlenky . Teprve s odstupem času si plně uvědomujeme sílu pokrokové myšlenky a odvahu těch, kteří za ně bojovali, zvláště když se týkaly oblasti tak citlivé, jako je pohřbívání.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
200
12530
cache: 0024:00:00