Jak na věc


just kids - jsou to jen děti patti smith

Just Kids – Jsou to jen děti , Kniha (2010), Patti Smith

    V roce 1967 opustila jedenadvacetiletá Patti Smith domov a odjela do New Yorku, aby se stala umělkyní nebo aspoň milenkou umělce. Podařilo se jí obojí, i když cesta ke slávě rockové zpěvačky byla dlouhá a trnitá. Umělec, který se stal mužem jejího života, se jmenoval Robert Mapplethorpe, byl talentovaným výtvarníkem a fotografem. Vzpomínky Patti Smith začínají v době, kdy zdaleka nebyli slavnými osobnostmi, ale „jenom dětmi“, pro které však umění bylo vším. Robert Mapplethorpe zemřel v roce 1989 na AIDS a Patti Smith mu krátce předtím slíbila, že napíše o jejich intenzivním a komplikovaném životě knihu. Výsledek patří k tomu nejlepšímu, co kdy v oblasti rockových memoárů vzniklo.
    Patti Smith začíná knihu zprávou o Robertově smrti v roce 1989. Když se to dozví od Robertova bratra Edwarda, poslouchá právě Pucciniho operu Tosca a krásnou hrdinčinu árii Vissi d’arte: „Žila jsem pro lásku, žila jsem pro Umění“ (s. 10). Ta árie – či její připomínka – celou knihu rámuje. V závěru se umírající Robert Patti ptá, zda jim umění ublížilo. Patti odpoví, že neví. A v duchu si pomyslí: „Snad ano, ale nikdo toho nemohl litovat. Jen blázen by mohl litovat toho, že propadl umění; nebo svatý“ (s. 237). Ta kniha je tedy nejen příběhem lásky a přátelství dvou lidí, kteří si v mnohém byli tak podobní a blízcí, že o jejich osudovém spojení nemohlo být pochyb, ale na druhou stranu byli i tolik rozdílní, že bylo jasné, že se jejich intimní vztah musí jednoho dne rozpadnout. Je to i kniha o umění a o cestě k němu, o cestě trnité, která však i přes všechny překážky a nepřízně osudu stojí za to.


Patti Smith – Just Kids. Jsou to jen děti

    Ale žádná idyla netrvá věčně. Po roce, v létě 1968, nastává první odcizení způsobené Robertovou probuzenou homosexualitou, do té doby potlačovanou a vlastně neobjevenou. Pro Patti není lehké se s tím vyrovnat, o homosexualitě měla zkreslené představy, o její skutečné podobě nevěděla nic a domnívala se, že správná žena může homosexuála „zachránit“. Robert ale odjede do San Franciska, kde v bohémské čtvrti gayů Castro objevuje sex s muži. Po návratu do New Yorku si najde prvního skutečného milence, Terryho. I Patti si s ním rozumí a tak se o Roberta dělí. Stále ho miluje a nechce ho ztratit. V intimní oblasti se možná odcizili, ale nadále jsou si blízcí pohledem na svět a na umění.


Přihlášení k odebírání newsletteru

    V létě 1969 navštíví Patti se svou sestrou poprvé Paříž; po návratu se s Robertem rozhodnou usídlit v legendárním hotelu Chelsea, kde existuje možnost bydlet výměnou za svá díla (což se ovšem Patti a Robertovi nakonec nepodaří). Občas tvoří spolu a jejich souznění je úžasné: „Nikdo nevidí to, co my, Patti,“ řekne jí jednou Robert. „Kdykoli říkal takové věci, zdálo se, aspoň na ten magický okamžik, jako bychom byli jediní dva lidé na světě“ (s. 95). Popis života v hotelu Chelsea patří k nejlepším pasážím knihy. „Život v Chelsea byl otevřený trh, každý tam měl něco na prodej“ (s. 98). „Hotel Chelsea byl jako domeček pro panenky v Šedé zóně, se stovkami pokojů, z nichž každý byl malým vesmírem. Procházela jsem chodbami a hledala jejich duše, mrtvé nebo živé. (…) Milovala jsem to místo, jeho ošuntělou eleganci a historii, kterou si tak vlastnicky drželo“ (s. 102). Genius loci hotelu je silný. Robert s Patti později dokonce bydlí hned vedle pokoje, v němž bydlel milovaný básník Dylan Thomas
    V roce 2010 vydala knihu vzpomínek Just Kids, která vyšla česky s podtitulem Jsou to jen děti. A za knihu získala jednu z nejprestižnějších amerických literárních cen – Národní knižní cenu v kategorii non-fiction. Název knihy i český podtitul se váží k jedné scéně (s. 47–48), kdy ještě neznámí a velmi mladí milenci Patti a Robert sedí na Washingtonově náměstí v New Yorku a nepokrytě je pozoruje starší manželský pár. Žena řekne manželovi, aby je vyfotil: „Myslím, že jsou to umělci.“ Manžel ale jen pokrčí rameny a řekne: „Jen pojď. Vždyť jsou to jen děti.“ Ano, tehdy byli ještě dětmi, ale časem se to mělo změnit. K umění směřovali oba.


Popis titulu: Smith, Patti - Just kids / Jsou to jen děti

    Závěr příběhu – Robertovo umírání a smrt – je smutný. Ale Patti Smith svůj slib dodržela a po letech napsala (také na základě svých zápisků a deníků) tyto memoáry: čtivé, upřímné, otevřené, nic nepřikrášlující a přitom zároveň poetické. Kdo chce poznat atmosféru bohémského New Yorku na přelomu 60. a 70. let, kdo má rád rockovou hudbu a kdo rád čte o cestě začínajících umělců za svým snem, neměl by si knihu Patti Smith, doplněnou řadou fotografií, nechat ujít. Je to zajímavé, strhující svědectví. Kdo prožil tak bohatý život a potkal tolik osobností, má o čem vyprávět. A nezbývá než souhlasit s citátem Keitha Edwardse na přebalu knihy: „Nemusíte být fanoušek Patti Smith, aby se vám ta kniha líbila!“


LÍBÍ SE VÁM TENTO TITUL? SDÍLEJ

    V říjnu 1972 se však rozejdou. Robert potká o pětadvacet let staršího kurátora a sběratele Sama Wagstaffa, který se stane jeho partnerem, obdivovatelem a mecenášem, na kterého Robert čekal celý život a který mu konečně umožní věnovat se naplno umění a dosáhnout úspěchu, slávy i bohatství. Sam ale především Robertově tvorbě rozumí a má ji skutečně rád, což je nejdůležitější. Když Patti konstatuje, že je čas jít, ví, že bude Robert v dobrých rukou a že se jejich cesty vlastně tak docela nerozejdou. Další kapitola knihy se příznačně jmenuje Oddělenými cestami stále spolu: Patti i Robert bydlí nadále kousek od sebe, navštěvují se, volají si, podporují se. Ale pro oba je důležitá změna a oba postupně dosáhnou toho, po čem toužili: Robert se proslaví a Patti vyjde první kniha básní, sestaví kapelu (v knize se nezapomene zmínit ani o svém dlouholetém spoluhráči a spoluautorovi několika písní Ivanu Královi, s. 210) a v roce 1975 vydá své první, dnes již legendární album Horses. Autorem slavné
    ZDARMA povídka o Marcelu Rimelovi: českém reprezentantovi v masturbaci, který obsadil v Londýně skvělé 2. místo.


Just Kids:jsou jen děti / Kniha

    Patti se postupně dostává od poezie k písňovým textům, ke skládání písní, k hraní na kytaru a ke zpěvu. Na rozdíl od Roberta se vyhýbá drogám, protože má strach z jehel. Až později zkouší trávu a hašiš. Často však paradoxně vypadá jako sjetá a nikdo jí nevěří, že nic nebere. Několikrát zkusí hrát divadlo, než zjistí, že nemá na to, být herečkou. Nicméně vystupování před obecenstvem ji uspokojuje. V jedné hře má hrát lesbu, ale moc jí to nejde. Režisér se jí nedůvěřivě zeptá: „Ty si nepícháš a nejsi ani lesba. Co teda doopravdy děláš?“ (s. 188). Roberta nemůže vnímat přes jeho sexualitu. Robert se věnuje i prostituci, aby si vydělal nějaké peníze. Později má nového milence, Davida, tentokrát už je to ale veřejné, lidi o tom vědí. Milence má i Patti. Jedním z nich je i dramatik a režisér Sam Shepard. Napíšou spolu dokonce hru Ústa kovboje. 10. února 1971 má Patti své první veřejné čtení básní a sklidí úspěch. V té době se Robert začíná intenzivně věnovat fotografování. Kromě sebe samého
    V roce 1967 opustila jedenadvacetiletá Patti Smithová domov a odjela do New Yorku, aby se stala umělkyní nebo aspoň milenkou umělce. Podařilo se jí obojí, i když cesta ke slávě rockové zpěvačky byla dlouhá a trnitá. Umělec, který se stal mužem jejího života, se jmenoval Robert Mapplethorpe, byl talentovaným výtvarníkem a fotografem. Vzpomínky Patti Smithové začínají v době, kdy zdaleka nebyli slavnými osobnostmi, ale „jenom dětmi“, pro které však umění bylo vším. Robert Mapplethorpe zemřel v roce 1989 na AIDS a Patti Smithová mu krátce předtím slíbila, že napíše o jejich intenzivním a komplikovaném životě knihu. Výsledek patří k tomu nejlepšímu, co kdy v oblasti rockových memoárů vzniklo.


Komentáře Click here to cancel reply.

    Americká zpěvačka, hudebnice, výtvarnice, spisovatelka, textařka a básnířka, jedna z hlavních protagonistek amerického punku a nové vlny Patti Smith (1946), odešla jako dvacetiletá do New Yorku, aby se – podle vlastních slov – stala umělkyní nebo aspoň milenkou umělce. Potkala tam svou životní lásku, jen o dva měsíce staršího Roberta Mapplethorpa (1946–1989), začínajícího vizuálního umělce a pozdějšího slavného fotografa. I ona sama se začala věnovat umění: nejprve také výtvarnému, pak poezii, nakonec hudbě. Když Mapplethorpe zemřel na AIDS, slíbila mu Patti Smith, že o jejich několikaletém vztahu a celoživotním přátelství napíše knihu. A po letech se tedy tak stalo.
    Patti Smith vzpomíná, že už od dětství měla velkou touhu nějak se vyjádřit. Útěchu čerpala z knih. Hrdinka románu Malé ženy jí ukázala, jak se rodí spisovatelé. Později čte knihu o Diegu Riverovi a sebe sama si představuje jako Diegovu Fridu, „múzu i tvůrkyni zároveň“. „Snila jsem o tom, že potkám umělce, kterého budu milovat, podporovat a budu s ním tvořit bok po boku“ (s. 20). Jistě tehdy mladičká Patti netušila, že se její sen jednou splní. Popisuje své dětství a jako kontrast k němu odlišné dětství Robertovo; její rodina byla poměrně volnomyšlenkářská a tolerantní, zatímco Robert vyrůstal v rodině věřících katolíků, což ho poznamenalo na celý život. Když později přivede Patti poprvé domů, musí oba předstírat, že se vzali. A když se po letech rozejdou, baví se tím, že teď bude Robert doma muset říct, že se rozvedli.
    ZDARMA povídka o Marcelu Rimelovi:českém reprezentantovi v masturbaci, který obsadil v Londýně skvělé 2. místo.


Smith, Patti - Just kids / Jsou to jen děti

    Ostatně důkazem tolerance Pattiných rodičů je to, že Patti jako devatenáctiletá otěhotněla s mladším, nezkušeným chlapcem, dítě porodila a dala je k adopci, protože věděla, že by se o něj nedokázala dobře postarat. Odejde z pedagogické fakulty (rodina tehdy žije v South Jersey, ale Patti se narodila 30. 12. 1946 v Chicagu) a najde si práci v továrně ve Filadelfii, aby se osamostatnila. Tehdy již propadla hudbě (Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan) a objevila Charlese Baudelaira a především Arthura Rimbauda, který se stane její celoživotní literární láskou – o mnoho let později touží vypravit se po jeho stopách do Afriky a napsat o něm knihu, nakonec aspoň navštíví jeho rodné Charleville ve Francii. Rimbaudova tvorba i jeho osud jí dodávají sílu a odvahu: „Pro něj jsem psala a snila. Stal se mým archandělem, osvobozoval mě od pozemských hrůz života v továrně“ (s. 29). V červenci 1967 učiní Patti životní rozhodnutí: odejde do New Yorku. Za zvláštních okolností – a aniž to ještě tuší – se

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
200
19186
cache: 0024:00:00