Jak na věc


hierarchie právních předpisů

II.1. Uplatňování kolizní normy soudem ex officio

    Dle Velkého komentáře k § 39 je absolutně neplatný každý právní úkon, který jde contra legem (resp. je v rozporu se zákonným ustanovením),[30] a to i v případě, když nejde o rozpor s občanským zákoníkem, ale i jinými zákony. K tomu dodává (ne v přímé souvislosti, ale v následujícím odstavci) – pokud byly vydány na základě zákonného zmocnění a uveřejněny ve Sbírce zákonů.
    Pokud statutární orgán (farář) svým jednáním má přesáhnout limit určený ordinářem, vyžaduje se dovolení představeného, příslušného podle norem práva.[20]
    V případě nahlédnutí do Rejstříku evidovaných právnických osob zjistíme, ale stejně tak u ostatních řádů, že např. u některých řádů je způsob jednání popsán velmi lakonicky: „Provinciál a socius provinciála jednají samostatně v souladu s vnitřními předpisy.“ Co však obsahují vnitřní předpisy účastník smluvního vztahu nezjistí jinak než osobní návštěvou MK ČR či navštívením příslušného řádu. Bohužel, některé dokumenty týkající se nakládání s majetkem nejsou ani v rejstříku založeny. Avšak vzhledem k tomu, že rejstřík neobsahuje žádné omezení, účastník smluvního vztahu může předpokládat, že omezení neexistuje. Opak by kladl nepřiměřené nároky na něj, jakožto účastníka smluvního vztahu, když řád/provincie/farnosti samy nic neučinily na ochranu zájmů stran s provincií do právního vztahu vstupující.


III.4. Úprava majetkových poměrů mezi manžely

    Každá diecéze či řád má své vlastní předpisy, které se dotýkají i majetkového nakládání. V současné době jsou farnosti a řády vždy samostatnou právní a účetní jednotou. [4], [5]
    V čele každé farnosti/řádu stojí farář/představený či jiná osoba, která je buď zvolena, či jmenována a která je statutárním orgánem této farnosti – právnické osoby. Obecné soudy nemají právo zasahovat do voleb či do jmenování [též ani stát/města obecně, byť dříve např. některá města měla toto právo (právo prezentace) – např. K. Vary, dle vnitřních předpisů církve] a stát ani nemůže takovouto volbu přezkoumávat, to však platí ohledně volby, kdo bude „zvoleným“.[6]
    CIC dále rozlišuje partikulární (místní) zákony, které mohou vydávat buď diecézní biskup (tedy biskupové pro své diecéze, resp. věřící a osoby zasvěcené na území diecéze), univerzální církevní autorita či někteří vyšší představení, představitelé řeholních institutů, sekulárních institutů, společností apoštolského života, provincií pro své členy (dále vždy jen „řád“), což je teologicky a kanonisticky velmi hrubé zjednodušení a smíchání).[3]


I.3. Dvoustranné mezinárodní smlouvy

    Z výše uvedeného právního předpisu můžeme s jistotou říci, že římskokatolická církev má právo na vlastní samosprávu. Tato samospráva spočívá i ve vydávání vlastních právních předpisů, které jsou pro členy katolické církve závazné, v určitých případech i pro osoby ne v církvi působící.
    Je nutno souhlasit s názorem v komentáři k CNS,[7] že se jedná o nebezpečnou situaci, pokud autonomie není dostatečně ošetřena vnitřními předpisy a postupy církve.
    Předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti a vznik škody, kdy mezi nimi je kauzální nexus a zároveň je zde zavinění. V určitých případech se zavinění konstituuje ze zákona, ale v tomto případě o zákonném konstituování nemůžeme jistě hovořit. Tedy, zavinění je vždy nutné zkoumat a dokázat.
    Dle CIC obecné i zvláštní normy světského práva o smlouvách a jejich plnění mají stejné účinky v kanonickém právu ve věcech, které podléhají církevní pravomoci.[19]


Odpovědnost římskokatolické církve za právní úkon v rozporu s jejími předpisy

    Je otázka, zdali obecný soud může dle § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. přezkoumávat, jestli obecný orgán církve dal platně či neplatně (či vůbec) svůj souhlas s převodem majetku. Tato polemika vychází z judikátu Ústavního soudu ČR:[25] „Je nutné respektovat také to, že zákon č. 3/2002, jehož ustanovení konkretizují výchozí garance vyslovené v Listině, v žádném ze svých ustanovení neumožňuje, aby obecné soudy bezprostředně přezkoumávaly akty, jež byly učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církví, resp. náboženských společností. Proto není možné dovodit, že by byl obecný soud nadán pravomocí projednávat a rozhodovat žalobu o neplatnost konání či rozhodnutí členského shromáždění církevní obce ve smyslu § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. Takový výklad by byl v rozporu se základními ústavními principy. Právo ustavovat vnitřní orgány, volit do nich členy, resp. členy těchto orgánů odvolávat, je právem každé církve (forum internum) a stát není oprávněn do těchto věcí nikterak zasahovat.“, stejně ta
    Aby však došlo ke zjištění, jestli akt trpí vadou, musí o tom někdo rozhodnout. V římskokatolické církvi autentickou intepretaci zákona provádí sám papež či jím pověřená osoba. Může však být provedena i vědecká interpretace (znalci církevního práva). V běžné praxi soudním či správním aktem.[36]
    [23] ESLP – CASE OF HOLY SYNOD OF THE BULGARIAN ORTHODOX CHURCH (METROPOLITAN INOKENTIY) AND OTHERS v. BULGARIA (Applications nos. 412/03 and 35677/04).


III.2. Právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi včetně osvojení

    Na základě výše uvedeného je nanejvýš složité říci, zdali je smlouva uzavřená v rozporu s právními předpisy církve neplatná absolutně, relativně, či zdali tato skutečnost není pro platnost vůbec rozhodná – a to vzhledem k tomu, že stát výslovně uznává svým ústavním dokumentem (tedy právním předpisem nejvyšší síly), Listinou základních práv a svobod – kdy článek 16 odst. 2 stanoví: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“
    Z výše uvedeného je zatím patrné, že oprávnění statutárního orgánu zavazovat určitou právnickou osobu není neomezené, ale je určováno vnitřními předpisy církve, resp. jednotlivých jejích složek. Zatímco u farností lze dohledat způsob jednání faráře, jakožto statutárního orgánu farnosti, u mužských a ženských řádů mnohdy nikoli.
    K tomuto závěru se přikláním z toho důvodu, že pokud by tu byl absolutní zákaz výkladu obecnými soudy úkonů na základě kanonického práva, kupující by byl věčně v právní nejistotě. Pokud by totiž došlo k prohlášení ze strany církve právního úkonu za nulitní, pak by tento úkon nemohl být způsobilý k změně, vzniku či zániku práv mezi smluvními stranami, což by přineslo nulovou právní jistotu. A pokud by stát musel výrok církevní instance respektovat, aniž by si sám mohl dopředu vytvořit předběžnou otázku, narušila by se základní presumpce právního státu, tedy právní jistoty.


I.2. Mnohostranné mezinárodní smlouvy

    Dále však konstatuje, že pod režim § 47 nespadají ani případy, kdy je ke smlouvě třeba takového přivolení určitého úřadu (úředního přivolení). Nedostává-li se totiž smlouvě takovéhoto přivolení, je rovněž neplatná, a to absolutně (§ 39). Nabízí se však otázka, zdali se tento paragraf nemůže vztahovat, vzhledem k církevním restitucím, např. na souhlas, který musí dát generální kapitula řádu svému představenému.
    Soud sice nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, tedy, zdali byly splněny podmínky např. pro odvolání či jmenování, ale může přezkoumávat rozhodnutí, kterým je stanoveno odvolání či jmenování a zda toto rozhodnutí přijal orgán, který je k tomu dle vnitřních předpisů oprávněn.[8]
    Nařízení Evropské Unie mají mít přednost před právní úpravou obsaženou v právních předpisech České republiky jako členského státu Evropské Unie, pokud je mezi nařízením EU a právním předpisem ČR rozpor (to se týká i zákonů), to znamená že soudy by měly rozhodovat v souladu s nařízeními EU.


III.3. Manželství, partnerství, rozvod

    „Církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí.“ Dle odst. 3: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech.“ Dle § 10 odst. 3 písm. h):  „...Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí obsahovat … způsob schvalování změn základního dokumentu a těch dokumentů církve a náboženské společnosti a jejich změn, které jsou přikládány k základnímu dokumentu, nebo z nichž jsou uváděny údaje do základního dokumentu.“
    Z výše uvedeného si dovoluji tvrdit, že CIC i konstituce jsou závazné pro každý právní akt, který odkazuje na tyto právní předpisy. A protože ustanovení o oprávnění podepisovat provinciála vychází z CIC a konstitucí, musí být i jednání provinciála v souladu s církevními předpisy. To, že tyto předpisy jsou závazné i pro orgány státní moci, ale i jiné soukromoprávní subjekty, lze dokázat na skutečnosti, že představený je volen na základě církevních předpisů a stát účinky této volby respektuje tím, že volbou/jmenováním dle kanonického práva se zvolený/jmenovaný stává statutárním orgánem společnosti a církevní subjekt může zavazovat.
    Jelikož judikatura je konstantní[33] – ohledně neplatnosti úkonu – pokud nesplňuje formální náležitosti a není rozhodné, zdali o tom smluvní strany věděly, resp. přímo vyžaduje, aby právní úkon byl platný, musí být splněna i podmínka dovolenosti jednání.[34]


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00