Jak na věc


estonská,lotyšská,litevská kuchyn

Čtvrtek 19.července 2018 (15.den)

    Bylo už docela pokročilé odpoledne, když jsme odjeli z Wigierského národního parku. Měli bychom tedy myslet na nocleh. Jana jako navigátorka je už ale ve čtení map papírových i elektronických naprostý profík. Chvíli hledá a pak vydává pokyn:"V Augustově odboč doleva na silnici č.16. Za obcí Studzieniczna bude zajímavé poutní místo a u něj dobré parkoviště. Jen 4 kilometry od Augustowa." Takže točím doleva a po chvilce vypínám motor na 53.860287, 23.091550.  Je u malé silnice s minimálním provozem, je velké i pro autobusy, je tu i dřevěné piknikové sezení a hned vedle začíná ulička s několika stánky (suvenýry a místní dobroty).
    Brzy ráno na naše druhé koupání nebyl na blatech vůbec nikdo, kromě jednoho (českého!) páru. První dva autobusy s nějakými německými důchodci pak dorazili až po desáté dopolední. Když jsme vyšli z rašeliniště, čekala nás zhruba 4km cesta zpět k autu "obyčejným" lesem. Tady v Estonsku je ale i ten obyčejný les velmi krásný.


Středa 18.července 2018 (14.den)

    Večer jsem třídil fotky a psal příspěvky na Facebook, Jana se rozhodla trochu prozkoumat první část turistické trasy k rašeliništím. Vypadá to jako odvážné, když se sama ženská vydá do hlubokého lesa ale znovu opakujeme, a v Estonsku to platí dvojnásobně: postupně jsme získali pocit absolutního bezpečí. Mám tu jeden příklad přímo k této fotografii: byl pátek, tedy předvečer víkendu a tak se soumrakem přijel i mladý estonský pár v té nové bílé Mazdě, zaparkovali, vyndali bágly na evidentně víkendový výlet, zamkli auto a po stezce odešli. Auto zůstalo stát, uprostřed lesa, 200m od silnice. Když jsme v sobotu dopoledne odjížděli, Mazda tam stále stála. Evidentně se o ní nebojí. Zcizení nebo vykradení se tu opravdu nenosí. Tak taková je tu bezpečnost.
    Chvíli jsme po ní zkoušeli jet ale pokud vám mohu radit, pokud máte jen normální silniční obytňák a pokud ho máte rádi, nedělejte to. Během velmi krátké doby bude každá skulinka vašeho podvozku, každý šroubek, každý skrytý kablík vypadat asi takto:
    Jako by nás chtěla Litva za rozhodnutí nenavštívit Kurskou kosu potrestat, připravila nám velkou rekonstrukci A11tky. Nejprve pár již tradičních semaforů na jednosměrných úsecích a pak se silnice uzavřela úplně. Zákaz vjezdu a šipka na objížďku. A objízdná trasa, o délce zhruba 6km, byla kompletně vedena po polních nezpěvněných cestách. Fakt teda nic moc.


Přípravy na cestu aneb než jsme vyjeli.

    Projíždíme známým letoviskem Liepāja. Možná si to namlouváme ale připadá nám, jako bychom dojeli do nějakého ruského města. Trocha kýče, trocha snobismu, trocha přešvihnutých cen, trocha moc lidí, atmosféra jako když si chcete zahrát na Beverly Hills. Máme ale hlad a poledne už před drahnou chvílí minulo. Zastavujeme a vracíme se o notný kus zpět, kde je arménská restaurace. Ceny hodně vysoké, umějí sice pár arménských jídel ale třeba slavnou arménskou kávu v džezvě vám neudělají. Jen tu z automatu na espresso. Jídlo normální. Takže ani nedávám koordináty, tohle nedoporučujeme, stejně jako celé město.
    Odpoledne jsme se rozloučili s příjemným Tallinem a po silnici E67 (a pak odbočením na menší č.9 a následně na č.10) vyrazili na jihozápad, směrem k ostrovům Muhu a Saaremaa. Výjezd z Talliu byl důležitým bodem - až do něj jsme jeli globálně vzato stále na sever nebo na západ. Nyní jsme se nasměrovali zase dolů a vlastně tak i domů. Dalo by se taky říct, že polovina cesty je už za námi.
    Ani jsme se nenadáli a už tu byla oblast tří velkých, členitých a navzájem propojených jezer Akmena, Galvé a Skaistis. A právě na prostředním z nich se nachází městečko Trakai a proslulý vodní hrad.
    Tak a dost smutné historie. Jsme už v hlavním městě, kde jsme naplánovali nocleh v autokempu. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože okolo města i Vilnius sám nenabízi moc možností pro divoký nocleh. Snad možná na nějakém parkovišti u nákupního centra ale do toho jsme jít moc nechtěli. Takže nás navigace rychle navedla na 54.680239, 25.226740, kde je "Camping Vilnius city".


Pátek 20.července 2018 (16.den)

    Projíždíme po trase Zlín - Uherské Hradiště a míříme již tradičně na Jižní Moravu. První povinná zastávka je v Hustopečích, ve vinařství Starý vrch. Psal jsem o nich už popisu letošního prodlouženého květnového víkendu a tak jen příjemná sklenka na zahradě, nákup dvou bedniček, fotka a jedeme dál.
    Z metru na metr se po překročení hranice kvalita silnice propadá do řád níže. Do Lotyšska přejíždíme už docela navečer a tak poměrně brzy začínáme hledat místo pro přenocování. Když se silnice hodně přiblíží k moři, objevuje se docela ucházející parkoviště (57.627200, 24.382444). Je vcelku špinavé, všude se válejí nedopalky cigaret, ale je z něj ukázkový výhled na pláž i moře a písek je překvapivě zcela čistý a bez odpadků. Parkujeme tak, aby jsme měli náležitý rozhled.
    Stejně tak na lodi. Každá řada má svého organizátora. Trvá to jen pár vteřin, zastavujeme Dodíka a vypínám motor. Po dobu plavby můžete zůstat v autě nebo jít na pasažérské paluby. Samozřejmě vystupujeme, zamykáme auto (jsme asi jediní, kdo se zdržuje zamykáním) a po schodech stoupáme nahoru na vyhlídkové paluby. Než vystoupáme dvě patra a najdeme si pěkné místo s vyhlídkou, trajekt vyplouvá, všechno jde opravdu ráz naráz.


Pondělí 16.července 2018 (12.den)

    Po opuštění hlavního města Lotyšska jsme tedy projeli Jūrmalou (stále máme silný pocit "přímořských Karlových varů") a řekli si, že nám to jako ukázka místní snobárny asi stačí a že vyrazíme zase trochu dál od moře, napříč poloostrovem, který se táhne na sever nalevo od Jūrmaly. Jakmile opustíme hlavní silnici dále od pobřeží, kvalita povrchu jde opět dolů. Chvíli jedeme po E22, ta ještě ujde ale pak zabočujeme doleva na P130 a ta už je bohužel místní standard. Jedeme pomalu, našeho Dodíka máme totiž rádi a nechceme mu ubližovat. Vesnice a městečka se stávají normálními. V malé vesnici Sabile (mimochodem je to vinařská oblast) nás docela pobavila přehlídka místních obyvatel. Jeden z nich má na zahradě pod velkým nápisem "Sebiles lelles" (Sabilští paňáci) hadrové sochy všech svých sousedů. Jsou to vlastně karikatury, trochu podobné svému živému vzoru a zachycující je při jejich typické činosti. Předpokládám, že při vzniku tohoto "monumentu" se museli všichni v obci docela bavit.
    No a teď se vracím k možnosti se někde dobře najíst. Přímo v Trakai a okolí jsou ceny za normální jídla hodně našponované, přitom jejich úroveň je řekněme, trochu turistická. Asi jako když si v Praze chcete dát něco echt českého a půjdete do restaurace na Staroměstském náměstí. Svíčková s knedlíkem tam stojí klidně 270Kč a je přitom chuťově úplně normální. Takže dát 12EUR za jednu rychle ohřátou porci průmyslových pirohů asi není to pravé. A tak sedněte do auta a jeďte po A16 směrem na Vilnius. Po necelých 9km jste na místě.
    I když rezervace velká není, tak samozřejmě námi prošlý okruh tvoří jen úplně malinkou část celého území. Možná by stálo i za detailnější prozkoumání, my jsme ale chtěli jet druhý den dál. Nicméně si opět dovolím přidat dvě další fotky, tentokrát z oficiálních stránek rezervace. Jako lákadlo pro další cesty.


Lietuvos Liaudies Buities Muziejus

    Po zaparkování Dodíka jsme hned vyrazili po trase směrem na rašelinné louky. Asi není třeba dodávat, že okna necháváme otevřená a větrající. Okruh je ani ne 3km, přesto se nám předvádí velmi zajímavá a divoká krajina. 
    Na Muhu se dostáváme odpoledne a tak chceme najít nějaké pěkné místo na noc. Necelé tři kilometry od hráze velí Jana odbočku vlevo, silnice míří zpět k pobřeží, k historické vesnici Koguva. Asi po 7 km přijíždíme na malé prašné parkoviště u vchodu do "Muhu muzeum", což je právě ona historická vesnice. Bohužel dorážíme pozdě, už je zavřeno. Jdeme se tedy asi po 200m cestě podívat k moři. Večerní slunce dělá z procházky obraz Auguste Renoira.


uživatelský panel -- vždy jako první článek - NEMAZAT!!!

    V roce 1735 kníže Ernst Johann von Biron koupil pozemek v Rundāle, se starým středověkým hradem, který stál na území plánovaného letního sídla. Starý hrad byl zbořen a stavba podle návrhu italského architekta Bartolomea Rastrelliho zahájena v roce 1736. Výstavba však postupovala pomalu. Současně totiž probíhala i stavba jejich dalšího paláce v Jeglavě a ten byl pro knížecí rodinu důležitější. Dokončení zdrželo i vyhnání Bironů do exilu v roce 1740, které trvalo celých 22 let. Po jejich návratu byl palác konečně v roce 1768 dokončen. Ernst Johann von Biron si palác okamžitě zamiloval. Často jej navštěvoval a trávil v něm vždy celé léto, až do své smrti v roce 1772. Pak přišla ruská nadvláda, panství nějakou dobu patřilo ruskému hraběti Valerii Zobovovi, během francouzské invaze do Ruska sloužil palác jako nemocnice napoleonským vojákům ale zlé časy nastaly v roce 1919. Během lotyšské války za nezávislost byl palác zapálen a částečně pobořen, pak sloužil jako škola a během druhé světové
    Dnes dopoledne projíždíme pod Vysokými Tatrami. Zde jsme sice byli už mockrát a tak jen pár fotek z přejezdu úseku od Tatranské Lomnice, přes Štrbské pleso a po Vavrišovo.
    Ráno opouštíme kemp, míjíme oblast Pálavy, jedeme okolo národního parku Poddyjí a míříme na Vysočinu. Z míst, která jsme během dne navštívili, stojí jistě za zmínku Kanonie premonstrátů v Nové Říši. Budete-li někdy projíždět krajem okolo Telče, nastavte souřadnice 49.138929, 15.564567. Prohlídka, při které jsme kromě krásných interiérů hlavně kostela a knihovny mohli sledovat přímo i práci archeologů, stála rozhodně za to.


Středa 25.července 2018 (21.den)

    Po příjemně stráveném odpoledni a večeru v Lublinu odjíždíme z města. Chceme ještě nechat za sebou pár kilometrů. Tak jsme ujeli do souraku ještě asi 80km a na noc si našli docela dobré místo, parkoviště u malého zájezdního hostince ("Zajazd przy Kominku"), asi 200m v lese od silnice. Projíždějící kamiony už nejsou tolik slyšet a lesní cezpevněnou cestou se na parkoviště dostanou jen malá auta. Takže mezi stromy nacházím ten nejrovnější podklad a vypínám motor. Souřadnice jsou 50.668049, 22.326249. Hostinec je už zavřený.
    Poznámka: Veřejné záchody. Opět pěkný příklad z tohoto nocoviště. Už se smrákalo, když se Jana vrátila z procházky a kromě jiného říká: "asi 2km po stezce jsem na cestě narazila na docela dobré latríny. Oni je mají fakt všude." A tak jsem si řekl, že by to mohl být hezký příklad pro pár fotek a brzy ráno jsem vyrazil v Janiných stopách. Takže si představte, že jste běžný turista. Vyrazíte na turistickou trasu. Po cca kilometru cesty pasekou vás pěšina zavede do krásného lesa. Jen jdete, nikde nikdo a posloucháte zvuky zvířat, které z domova neznáte.
    Odpoledne prohlídka Telče a začínáme hledat nějaké pěkné místo na naši úúúplně poslední noc dovolené. I tentokrát se Jana jako navigátorka vytáhla. Vyjeli jsme z Telče po úplně vedlejší silničce směrem na obec Řásná a za ní je oblast dvou rybníků. Ten menší se jmenuje "Plodový" a ten větší "Velký velkopařezitý". a tak na poslední večer parkujeme na malinkém odstavném parkovišti na 49.226693, 15.385380 a byla to výborná volba.


Pátek 27.července 2018 (23.den)

    Jak jistě víte, Židé byli pro Němce národ podřadný a určený k likvidaci. Přitom před válkou byla třeba židovská kultura ve Vilniusu, jedním z jejích největších center v Evropě a žilo jich tam přes 70.000. A mnoho dalších i na jiných místech Pobaltí. Nicméně hrůzný německý plán počítal po obsazení Litvy s vyhlazením veškerých litevských Židů.  A právě nedokončené nádrže na naftu v Paneriai využívali v období 1041-1944 Němci jako masové hroby. Celkově tu bylo bylo zavražděno a pohřbeno více než 100.000 Židů, Litevců, Poláků a v pozdějších fázích i menší počty obětí jiných národností včetně místních Rusů, Romů a "bílých" Litevců.


Návštěvy na těchto stránkách...

    Z Céesisu jsme odjížděli už relativně pozdě odpoledne a říkali si, že když projíždíme ještě polovinou národního parku Gaujas, jistě nebude problém někde najít vhodné místo na přespání. A ejhle, ono nic. Možností odbočit někam mimo hlavní silnici bylo minimum, všechno vedlo k nějakým usedlostem a kempovat někomu na příjezdové cestě nebo přímo na dvoře se nám moc nechtělo. Alespoň že cesty v parku byly povětšinou asfaltové (sice ten "jejich" hrbolatý asfalt ale lepší než štěrk). Postupně jsme se zamotávali a zamotávali a pak zcela náhodně jsme našli dobré místo, už kousek za hranicí parku.  Po projetí vesnicí Kauguri je stranou od civilizace docela ucházející betonová plocha, sloužící k uskladnění štěrkové drtě. No a za těmi hromadami se dá krásně schovat obytňák před těmi asi pěti auty, co okolo po silnici za večer projela. Souřadnice jsou 57.497533 25.436736. Při soumraku jsme se ještě vydali na procházku po okolí. Krásný les, pole s nějakou voňavou bylinou, dvě vesničky v nejbližším o
    A protože k Čudskému jezeru máme před sebou ještě nejakých 80km, je dobrá příležitost na opožděný oběd a ochutnání estonské kuchyně. Nechce se nám moc hledat a tak zastavujeme u nejbližší zájezdní hospody, která je na cestě. Tady jsme už chytřejší a rovnou jdu dovnitř pro jídelní lístky. Nemají anglickou verzi a tak objednávám "2x jídlo, abychom poznali místní kuchyni". Jsem zvedav, co nám donesou. No a po chvilce čekání k nám přichází milá slečna a přináší toto.
    Cestou zpátky to bereme okolo a potom i skrz historickou vesnici. To, že je zavřená, vlastně znamená jen tolik, že nemůžete do chalup. Ona je totiž vesnice plně funkční, lidé v ní normálně žijí a soudě podle aut, zaparkovaných ve stodolách nebo různě poschovávaných, rozhodně se jim nevede špatně. Tady je nový RangeRover, tady ve stodole Mercedes Serie S, no a tady pod rákosovým přístřeškem Porsche. Přitom atmosféra vesnice je neskutečně prostá a pohodová. 


Čtvrtek 5.července 2018 (1.den)

    Lotyšsko - oficiálně Lotyšská republika, má rozlohu 64.589km2 a 1,93 miliony obyvatel, což dává hustotu osídlení asi 31 lidí na 1km2. (ČR: 78.866km2, 10,5mil. obyvatel, hustota 134 lidí na km2). Hlavní město je Riga, ta má asi 702.000 obyvatel. Tzn. že skoro 40% obyvatel Lotyšska žije v hlavním městě. 
    Ráno už nabíráme definitivní kurz k polským hranicím. Zhruba dalších 30km, až k městečku Jurbarkas, jsou ještě docela pěkné lesy a pak až do Polska už jenom pole a zemědělství. Mimochodem, právě u Jurbarkas jde silnice přes poměrně velkou řeku Němen a z mostu jsme viděli docela hezké místo na přenocování, pro případné další výletníky po Pobaltí. Malé parkoviště, stranou od ruchu města a u řeky, najdete na 55.070803, 22.764765, fotka je z Google Street View.
    Přímo pod parkovištěm je malý umělý přístav pro jachty a malé čluny. Jako suchozemci jsme u večeře se zájmem sledovali připlutí dvou malých jachet, jejich zakotvení a přípravy na noc. To už slunce pomalu zapadalo za obzor. Sedl jsem si se sklenkou vína na sedadlo řidiče a koukal ven. Ochladilo se, ani těch pár komárů, co venku bylo, se dovnitř dostat nemohlo a na obzoru pokračoval západ slunce.


Úterý 17.července 2018 (13.den)

    Nasedáme a pokračujeme. Dnešní velký cíl na Saaremaa leží o 25km dále. Kousek od vesnice Angla je skanzen historických větrných mlýnů. Turistů znatelně přibylo, nicméně zaparkujeme bez problémů, platíme vstupné 3,5 EUR na osobu a pak si můžeme začít prohlížet exponáty. Kromě větrných mlýnů je tu hezká výstavka zemědělské techniky a stojů, je tu malá "skoroZOO" s hospodářskými zvířaty a tak ani rodiny s malými dětmi nebudou strádat. Dobrá restaurace a stánky se suvenýry jsou samozřejmostí.
    Docela zábavné bylo, že teď ve druhém týdnu července, jsme míjeli žlutá pole (naštěstí jen několik a ne velkých) s květoucí řepkou. Všechno bylo najednou tak nějak "učesanější", domy takové jako fajnovější, ve stylu, který jsem vídával při svých cestách Norskem a Finskem. Každopádně už na úvod mohu prohlásit - Estonsko je daleko před Českou republikou. Nejenom ekonomicky ale i řekněme morálkou a životní filozofií. Ale o tom ještě bude řeč. Nyní jedeme po krásné silnici E264 na severovýchod a kocháme se nádhernou a čistou krajinou i pěknými vesnicemi. Zhruba po 40km Jana hledící do tabletu zpozorní a prohlásí, že se jdeme projít. Blížíme se totiž k městečku Elva a u něj je malý "Elva-Peedu metsapark". A protože jsme od ráno ujeli nějakých 120km, je to dobrá příležitost protáhnout si tělo.  


Pondělí 23.července 2018 (19.den)

    No co. Jsme v Lotyšsku, to není zrovna střed Evropy a tak má Garmin asi nějakou chybičku v mapových podkladech. Jeli jsme proto stále dál. No a ono to bylo jinak. Dobrá zpráva je, že Garmin má poměrně přesné mapové podklady. Ta špatná byla (mám nastaveno vyhýbat se nezpevněným komunikacím), že když asfalt končí, končí pro Garmin i silnice. Ta prostě uprostřed cesty a uprostřed nějakých polí přechází v prašnou polňačku.
    Komáři a jiný obtížný hmyz. Překvapivě jsme v celém Pobaltí nenarazili na místo, které bych mohl označit jako "plné komárů". Občas se někde nějaký objevil, ale asi tak jako běžně u nás. Takže síťky proti hmyzu v oknech a zatahovací protihmyzí roletka ve dveřích dokonale tento problém eliminovaly. Čeho bylo hlavně okolo rybníků hodně, byly ovádi. Ty ale chodí v noci spát a tak je považuji za gentlemanský hmyz. Na cesty do rašeliništ a lesů jsme používali běžné repelenty. Nikdy jsme nechytili žádné klíště - evidentně se v Pobaltí moc nevyskytují.
    Centrem národního parku je městečko Plateliai. Nějaká ta historie (třeba bývalá zemanská usedlost s hezkým parkem, budovami a památným stromem), dále několik obchodů, supermarket, půjčovny kol, a mnoho restaurací. Moc se nám třeba líbily místní priváty, neboli soukromé ubytovací penziony. Citlivě zasazené do krajiny a architektonicky krásně zapadající do celkové koncepce parku.


Neděle 22.července 2018 (18.den)

    Tehdy jsme ještě neměli zkušenost z budoucích návštěv pláží v Lotyšsku a tak nám nepřipadalo divné, že je všude na písku hodně slunících se lidí a hlavně, že jich je hodně i ve vodě. Pärnu se rozkládá na severním okraji Rižského zálivu a voda byla sice chladnější ale na rychlé vykoupání a třeba i zaplavání by rozhodně akceptovatelná byla. Za Pärnu pak najíždíme na krásnou silnici č.4 a jedeme přímo na jih, vstříc hranicím s Lotyšskem. Jsou ani ne 70km odtud. 
    Opravdu velice neradi opouštíme nádherný národní park Lahemaa ale míst k navštívení máme ještě spoustu. Takže nastartujeme Dodíka a vyrážíme. Máme před sebou asi 50km. Cíl: hlavní město Estonska.
    Neděli trávíme na cestě. Těch 350km do Lublinu se krajina docela střídá. Občas je docela hezká, s lesy a vodou, občas pole nebo průmysl. Rozhodně ale hezčí cestování, než přes střed Polska. Pozorujeme a porovnáváme s minulými skoro třemi týdny cestování. Když pominu již zmíněné kamióny, billboardy a různé reklamní cedule, je tu ještě jeden podstatný rozdíl:


Čtvrtek 26.července 2018 (22.den)

    Vracíme se zpět k autu a objevujeme, že na okraji parkoviště je domeček s čistými splachovacími toaletami, tekoucí pitnou vodou a dokonce s kohoutkem na vnější stěně. Všechno otevřené celou noc a k dispozici návštěvníkům. Kolem osmé hodiny večerní přijíždí na kole jakási žena, asi hodinu pak pečlivě pánskou i dámskou stranu domečku uklízí a odjíždí. Uvnitř antisepticky čisto. Zůstáváme tu na noc a opravdu vřele doporučujeme toto místo i následovníkům. Najdou ho na ostrově Muhu, vesnice Koguva, koordináty 58.595340, 23.082839.
    Bezpečnost při nocování a parkování. Zdůrazňoval jsem to v celém článku a klidně to zopakuji. Proti České republice jsou to o 500% bezpečnější země, proti jižní Evropě je to zcela jiná galaxie. Pocit bezpečí na vás dopadne hned pár hodin po příjezdu a už vás neopustí. 
    Jídlo: Tady je to jednoduché: nikde si nic nedávejte! Pokud, stejně jako my pak míříte směrem na Vilnius, poradím vám za chvilku daleko, daleko lepší alternativu.
    V noci přijela nějaká omladina autem a motorkou ale noc trávili nahoře na rozhledně a vcelku v klidu. Rozhodně nerušili. Zaregistroval jsem až jejich odjezd nad ránem.


Středa 11.července 2018 (7.den)

    O nějakých 35 km dále je městečko Merkiné. Je uprostřed "Dzūkijos nacionalinio parko ir Čepkelių" a co je hlavní, je u něj rozhledna (s parkovištěm), obojí na úplně jiném levelu. Za prvé rozhledna. Má určitě přes 50m a svým vzhledem patří rozhodně k nezajímavějším, co jsme kde viděli. Za druhé, díky výšce vyhlídkové plošiny se dostanete poměrně vysoko nad koruny okolních stromů a otevře se vám fantastický výhled na udolí řeky Němen a okolní zalesněné kopce. No a za třetí, na pakoviště pod rozhlednou se dostanete odbočkou z města, po pár set metrech jízdy na štěrkové cestě, takže je uprostřed lesa, naprosto stranou od shonu a v tichu. Navíc je výrazně rovnější než bylo to u jezera Snaigynas. Najdete ho na 54.163871, 24.175260.  Do večera občas přijelo nějaké auto, lidi šli na rozhlednu ale s večerem jsme už osaměli.  
    Z další cesty Moravou snad stojí za zmínku a doporučení naprosto skvělá čokolatérie na zámku ve Vizovicích. Jejich horkou čokoládu s místními povidly si budu dlouho pamatovat.
    No a najednou dojdete k... záchodům. Stojí tam, uprostřed lesa, na turistické trase. Dobře zbudované, s odvětráním, s možností je "vycucnout". Uvnitř jediné co cítíte, je dřevo. Na každém z nich čisto a zásoba tří rolí toaletního papíru. Nikdo záchody neničí, nikdo na ně nemaluje nějaký svůj světonázor, nikdo si roličky papíru neukradl domů. A takové "pomocníky veřejnosti" můžete potkat v Estonsku všude možně. Jedny byly, když jsme nocovali v Lahemaa, hned vedle parkoviště, jsou u odpočívadel, jsou i takto uprostřed lesa někde na červené turistické značce. A nikde (!) na nich nevidíte jakékoliv známky vandalismu nebo absence základních principů čistoty a hygieny. Tak takoví jsou tu lidé.


2018 - Litva, Lotyšsko, Estonsko

    První dojem - jako centrum Prahy nebo Českého Krumlova v devadesátých letech. Je tu spousta hezkých historických budov, úzkých uliček, malebných malých náměstí ale všechny stavby volají po rekonstrukci a obnově. Celé hstorické centrum je také takovým jedním bleším trhem. Všude jsou stánky se vším možným. Někdy jen tak rozložené na látce či koberci na zemi, někde jsou obrazy rozložené po zdi, atd. Jsou tu malé restaurace, zaujalo nás množství pouličních umělců, většinou předvádějících něco z klasické hudby. Na jednom náměstí, mezi odkrytými základy nějakého kostela, se tancuje salza. Lublin k návštěvě prostě vřele doporučujeme.
    Druhý den ráno se zase napojujeme na hlavní silnici, za chvilku se dostáváme na již (skoro) hotovou část dálnice a tak cesta ubíhá svižňeji. Docela nepříjemná zajímavost je, že už od Varšavy až skoro k hranicím nejsou na hlavní trase žádné čerpací stanice. Celých zhuba 300km nic. Nicméně okolo Bělostoku se už alespoň krajina výrazně vylepšuje. Krásné lesy okolo silnice avizují průjezd Biebrzanským národním parkem. Za Augustovem děláme zastávku v obci Giby. Je tam docela hezký dřevěný kostelík ale hlavně památník obětem sovětských zločinů, kterých se dopouštěli na Polácích hned po skončení druhé světové války. V okolí Giby bylo zatčeno jednotkami Rudé armády a NKVD cca 2000 lidí a následně i popraveno, kvůli spolupráci s polským podzemním hnutím. A šest set z nich bylo odvezeno neznámo kam. Dál se o nich už nikdo nikdy nic nedozvěděl. (A hele, čtyřnásobný zápor! To jsou ta kouzla češtiny. Jak by se to asi přeložilo do angličtiny)?


Čtvrtek 12.července 2018 (8.den)

    Elektřina. Náš posílený elektro systém odváděl perfektní práci. Při poměrně velkém počtu kilometrů ujetých každý den, měl instalovaný booster MT-LB45 firmy Büttner Elektronik vždy luxusní čas na plné dobití. No a instalovaný solární panel teď v létě taky fungoval dobře. Výsledkem bylo, že po pár dnech jsem přestal stav baterií sledovat. A tak jsme svítili, přes měnič na 220V poměrně často vařili čaj nebo kávu, sledovali televizor, dobíjeli počítač/tablet/foťák/telefony a... nikdy jsme neklesli pod 50% kapacity. Většinou  jsme ráno byli někde na 75%. Teď mám běžnou baterii 140Ah ale už uvažuji o výměně. Pořád si pohrávám s myšlenkou cílové kapacity okolo 200Ah a to v provedení LiFePol4. Nízká váha, vysoká kapacita, skvělý počet nabíjecích cyklů.... a šílená cena. Ale asi dříve či později do tohoto řešení půjdu.


Sobota 21.července 2018 (17.den)

    Poznámka: BEZPEČNOST. Záměrně se k tomuto tématu vyjadřuji v Lotyšsku, tedy uprostřed cesty a na odlehlém místě, mimo jakékoliv turistické trasy. Nyní, po návratu domů, mohu s klidným svědomím prohlásit: není naprosto nic, čeho se obávat. Ve všech třech zemích nám přišla "bezpečnostní situace" daleko ale daleko lepší nežli u nás. Lidé tu třeba skoro nestaví ploty, nechávají auta v místech, kde by u nás byla do 30min vykradená, atd. Nevidíte nikde podezřelá individua, třeba partu opilých drsňáků někde na rohu u místní nálevny, nejsou tu vidět bezdomovci, feťáci, imigranti, prostě nic zneklidňujícího. Tady jde stará paní, tady mladý pár s dětmi, tady si hraje omladina, tady parta teenagerů hraje na kytaru a u toho pije limonádu,... Postupně jsme slevovali z bezpečnostních pravidel až na úroveň, že při prohlídkách měst a přírody jsme u auta nechávali otevřená okna pro větrání a v noci spali s otevřenými dveřmi, jen zataženou síť proti hmyzu. Možná jsme měli jen kliku ale myslím, že jsme t
    Památník vznikl v roce 1990 a představují ho dřevěné sochy válečníků, za kterými jsou v pravidelných tvarech vysázeny stromy. Hlavně dub - litevský národní strom, ale i javory, jasany, lípy, a další. Dohromady je tu přes 1000 stromů. Takže, kdo nechce jen tak polykat kilometry na dálnici, sjeďte a podívejte se tam.


Na závěr trocha statistiky a zkušeností

    Cestou jsme ještě jednou zahnuli k pobřeží, abychom dali odpočinout Dodíkovi. V přímořské vesnici Pāvilosta byla na turistické mapě kreslená u přístavu jachet jakási vyhlídková věž. Odbočujeme tedy z "hlavní silnice" a auto odstavujeme na 56.888791, 21.174948, což je malé parkoviště, asi 300m od vody. Vystupujeme. Teplota vzduchu je trochu nižší, zdá se nám tak 25°C, což je proti těm mnohodenním třicítkám docela příjemná změna. Cestou pěšky na pláž a k věži ale zažíváme velmi zvláštní jev. Prakticky každým krokem jde teplota vzduchu níž. Asi jako když se v supermarketu blížíte do oddělení s mrazícími boxy. Došli jsme na docela pěknou pláž a mě byla najednou v kraťasech a v tričku zima. Moře bylo naprosto ledové a ochlazovalo velmi efektivně vzduch až do vnitrozemí. Ve vodě byl pouze jeden surfista, samozřejmě v neoprenu. Chlad a studený vítr během pár metrů chůze. Rozhodně zajímavý zážitek.
    Tallinn totiž má velmi zachovalé vnější hradby. Jsou 16m vysoké a 3m široké. Postavili je ve 13.stol. a i zevnitř vypadají docela impresivně. Je to největší zachovalý hradební komplex v Severní Evropě. 
    Hrad je dost velký a tak jsme vlastně prošli jen jeho prostory. Najdete v něm kombinaci dobových expozic, výstav z historie Estonska, včetně té novodobé, sály pro expozice výtvarného umění, přírodovedné muzeum ukazující přírodu na ostrově, venku je moderní amfiteátr, na které se připravoval večerní koncert, atd. Takže opravdová všehochuť ale ani jsme se nenudili. A z hradeb je krásný výhled na moře a přístav jachet.


Sobota 14.července 2018 (10.den)

    Po Vilniusu jsme prochodili více než půl dne. Je tam ještě spousta jiných zajímavých míst. Prezidentský palác - původní rezidence vilniuského biskupa, dnes sídlo prezidenta republiky. Dále moderní mrakodrap Europa Tower, umělecká čtvrť a zajímavostí je i recesistická republika Užupis. Dostanete se do ní přes malý most na východě Starého města. Užupiská republika byla vyhlášena vilniuskými umělci a bohémy 1.4.1997, tedy na Apríla. Jejím prezidentem je vilniuský režisér, její armáda čítá 12 mužů a základní listina lidských práv této republiky obsahuje body typu: „Každý člověk má právo být šťastný.“ či „Každý člověk má právo být nešťastný.“ nebo „Každý pes má právo býti psem.“
    Ploty. Všude jsou nějaké ploty. Jednak je jich moc (stejné je to ale u nás i na Slovensku) a jednak je každý úplně jiné konstrukce a materiálu. V Pobaltí se daleko víc respektuje ráz krajiny a Genius Loci místa. Je to tam prostě takové jako elegantnější. No a v Polsku je navíc ještě jedna zvláštnost: snad v každé vesnici je tak 5 kameníků, kteří vyrábějí, nabízejí a hlavně na zahrádce i vystavují náhrobky. Takže cesta je trochu jako i ponurá. Jak je sakra možné, že se všichni uživí? To tam mají o tolik víc nebožtíků? Nebo čas po čase podle aktuální módy náhrobky vyměňují? Nepřišli jsme na to. Pokud někdo ze čtenářů ví, moc uvítáme vysvětlení. My na něj nepřišli.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00