Jak na věc


emilovi skopiciny

Běžecká literaturaPředolympijské bilancování Emila Zátopka aneb Rok plný rekordů

    Emilovi už začíná být pobyt v Melbourne dlouhý. On, který má neustálou potřebu nějaké aktivity, se najednou cítí vykolejený. Je pod neustálým tlakem médií, na desítku ho nepustili a trénovat věčně také nemůže. Čas sice hraje pro něj a dobrý každý den navíc, který uplyne od operace třísel, ale kdo to má vydržet. Nějak ale čas vyplnit musí.
    Mistrovství Evropy v Bernu pokračuje, jsou vidět i reprezentanti Československa. V životní formě přijel a neuvěřitelný výkon podal Josef Doležal, ostatně asi nejlepší chodec, kterého kdy naše republika měla. Hned v prvním dnu mistrovství zvítězil na desítce za 45:01,08, o dvacet čtyři hodin později přidal stříbro na padesát kilometrů v čase 4:25,07. Skobla zvítězil ve vrhu koulí a další dvě zlaté přidali manželé Zátopkovi.
    Závod na deset kilometrů všichni považovali za předem rozhodnutý a zlatou medailí jako by Emil jen potvrdil, co se od něj očekávalo. Nikoho nezajímalo, kolik ho vítězství stálo úsilí a nervů. Vyhranou desítku prostě jen statistici zapsali do nepřetržité řady jeho třiceti sedmi vítězství na této trati. Běh na pět kilometrů, to už je úplně jiná káva. Favorit tady není jistý a na Emila by si vsadil jen málokdo.


Běžecká literaturaPrvní prohra na desítce

    Skončil festival v Bukurešti a Zátopkovi jsou odesláni na prominentní dovolenou do Varny. Nikdo si to nezaslouží více. Bulharsko není v té době ještě zdaleka tak populární destinací, dny jeho největší slávy přijdou až v sedmdesátých letech, kdy na bulharské pláže léto co léto zamíří většina tehdejší československé populace. Teď je tu ale relativně klid. Emil si v teple prohřívá nastydlé kyčle a zanedbaný ischias, Dana rehabilituje, potřebuje doléčit zlomeninu pravé nohy, kterou jí způsobil vlastní manžel. Tak dlouho ji házel do rybníka, až špatně dopadla a zlomila si nohu nad kotníkem, což je pro změnu Emilova verze.
    „Každý Němec musí ještě za tisíc let vyslovovat slovo Stalingrad s posvátnou hrůzou a připomínat si, že tam Německo přece jen položilo základ ke konečnému vítězství.
    Když dorazí z Hannoveru domů, je už jaro v plné síle. Ale jaro pro běžce neznamená jen více slunka, delší dny a více času na trénink. Jaro nejsou jen vyschlé cesty a do kouta odhozené tepláky a těžké boty. V nohách mu cuká, chtěly by běžet rychleji a rychleji. A jaro přímo diktuje potřebu rychlostního tréninku na dráze. Po návratu vede první Emilova cesta na stadion. Přes zimu osiřelý, teď ožil místními fotbalisty.
    Začátek padesátých let je pro obyvatele československé socialistické republiky dobou přinejmenším neveselou. Zemí vládne strach, kdokoli může být obviněn a uvězněn na základě anonymního udání. Lidé mizí při nočních raziích, nikdo nemá odvahu ptát se, kam a koho odvážejí černé uzavřené vozy.


Běžecká literaturaZávod století

    Okupační orgány usilují o bezporuchový chod výroby a maximální výkonnost. Aktivní spoluprací s baťovským vedením byla i po bombardování závodů v roce 1944 provedena organizační a materiální opatření, zajišťující plnění válečných dodávek. Rovněž objednávky pro fašistické organizace jsou plněny včas a přesně. Přesto ale oslavy Silvestra 1944 probíhají na protektorátním území v duchu naděje. Otázkou už není, jak válka skončí, ale kdy to už konečně nastane.
    „Pro Sonyho!“ Každý večer si posílá správce služebnou do internátní jídelny pro žrádlo pro psa. Emil předběhne celou frontu a nastrčí kuchařce vlastní ešus až pod nos. Extra porci sice nezíská, Sony mu jako přezdívka už zůstane. Později mu také budou říkat Jezevec, fotka snad napoví proč.
    Dítě drželo v ručičkách klacík, kterým ťukalo do zrezivělých blatníků kočárku. Upoutáno na kožených řemíncích, vyklánělo se z kočárku, aby mohlo rozeznít hned levý přední, hned pravý zadní blatníček. Někdy zazvonilo také o spirálu péra. „Neuvěřitelné“, vydechl po chvíli dirigent Schmelink, „To dítě hraje melodii!“. Nebylo pochyb, chlapec, sotva odrostlý matčinu prsu, hrál nápěv staré rakouské písně Žebráci z Vídně žijí tak bídně. Oním dítětem byl Jára Cimrman.
    Já, která jsem byla celý život pyšná na to, jak jsem silná (rozuměj – proti běžné populaci, ne proti sportovcům), jsem dneska dostala smrtelnou ránu. Lépe řečeno – ne já, ale moje ego:-).


Běžecká literaturaPo svatbě musí Emil a Dana Zátopkovi projít bránou z oštěpů

    Konec roku 1947 Emil prakticky prozávodil. Podařilo se mu poprvé propojit obě sezóny, jeho trénink už není postavený výhradně na osamocené dřině, přibyly závody v zemích atletice klimaticky příznivějších. Možná tady jsou kořeny jeho budoucích úspěchů. Prvním z nich bude Londýn.
    Už ho nebavilo držet na ovále jednotné tempo: „Kluci, utíkejte si, jak chcete, však já vás doženu! Lehce se odlepí, přidá na tempu a záhy ostatním nadělí celé kolo. Poskočil si jako koník, který má nadbytek sil, chce se zařadit, ale to už si ho volá tělovýchovný náčelník. Emil nechápe.
    „Pojď, rozběháme se“, Ali vyrazí na ovál, Emil za ním. Sleduje Haluzův krok a snaží se ho napodobit. Chtěl by okoukat práci rukou a nohou, držení těla, skoro se nad dráhou nadnáší. Nechce si hned na prvním tréninku se slavným závodníkem uříznout ostudu.


Běžecká literaturaEmil Zátopek. Československá účast v Melbourne 1956

    Od návratu z olympiády už uplynul nějaký čas, nehty zčernalé po maratonu stihly odpadnout a Emil by se už rád vrátil ke svému starému způsobu života. Nedaří se mu to. Po mnoho dalších let bude muset svůj život dělit na část před Helsinkami a po nich. Londýn do jeho života nepřinesl zdaleka tolik změn. I kdyby se rozkrájel na deset malých Zátopků, ani jeden z nich by nestíhal. Besedy v továrnách, na pracovištích i ve sportovních oddílech, všude ho chtějí. Pozvánky se kupí a on nedokáže odmítat, kalendář má přeplněný.
    Po návratu z mistrovství Evropy se Emil celý nabroušený rozhodl ještě více zaměřit svůj trénink na rychlost. Když kroutili tehdejší vytrvalci hlavami nad jeho dvoustovkami a čtyřstovkami, co asi říkali nyní, když začal běhat až dvacet rychlých úseků po sto metrech. Ani svých 200 a 400 m neopustil, jen je začal spojovat stejně dlouhými meziklusy. Učí se tak regenerovat za běhu. Velmi záhy má pocit podstatného zlepšení, metodu je ale třeba ověřit v závodě.
    Rok 1949 byl prvním rokem sjednocené tělovýchovy. Poslední březnový pátek se delegace sportovců vedená ministrem informací Václavem Kopeckým, jako tehdejším předsedou Státního výboru pro tělovýchovu a sport, schází


Běžecká literaturaEmil Zátopek na cestě domů z Melbourne – část první. Plavba lodi „Hrůzia“

    Sportovní funkcionáři prostě nemohou připustit sebemenší riziko ohrožení zdraví a života československé sportovní elity. Velké štěstí, že závada na francouzském letadle se projevila ještě před startem, imperialistických revanšistům nevyšel jejich pokus o hromadný atentát a naše výprava je zachráněna. Cestovat dále tímto letadlem by znamenalo jistou smrt. Marné je přesvědčování zástupců letecké společnosti, že vše je již v pořádku a oni mohou bez obav pokračovat.
    Zátopkovo jaro bývá v posledních letech spojeno s během listu L´Humanité konaném pravidelně v březnu v Paříži. Emil má rád Francouze a i oni si vytvořili vztah k fenomenálnímu českému závodníkovi, kterého překřtili na „supící lokomotivu“. Už si zvykli a odpouštějí mu jeho věčné politické agitace. Snad proto, že levicový projev k Emilovi neodmyslitelně patří, vychází z jeho srdce a ne z nějaké abstraktní doktríny. A upřímnost dokážou lidé ocenit, ať už vyhází z jakékoli strany politického spektra. Až nás Emil koncem roku 2000 opustí, budou to tehdejší fotbaloví mistři světa a Evropy v čele se Zinedinem Zidanem, kteří před utkáním na Stade de France vzdají minutou ticha hold běžci, který se právě ve Francii těšil a dosud těší větší oblibě a popularitě, než ve své rodné zemi.


Běžecká literaturaPoslední rekord

    Stát dosud využíval Emila k režimní propagaci především jako sportovce. Honili ho z jedněch závodů na druhé, startoval kdy a kde se to hodilo především z politického hlediska, nikdo nebral ohled na jeho únavu, zdravotní stav, nebo dokonce osobní zájmy. O nějaké časování formy nemohlo být ani řeči.
    V roce 1956 není sport pouze sportem, není to nějaké nezávazné soutěžení, nezávodí se jen tak pro radost. Sport je jakousi výkladní skříní toho kterého způsobu života a případný neúspěch není neúspěchem jedince, ale vrhá stín na celé politické uskupení. Profesionální sportovci existují pouze v táboře kapitalismu, jsou obětí vykořisťování, proradný buržuj využívá jejich popularitu k propagování vlastních idejí a parazituje na výsledcích jejich sportovních úspěchů.
    Hned s prvními řádky první nesnáz. Pokud kdo píše o legendě světového formátu, navíc o člověku, který již není mezi námi, ale přitom od jeho smrti neuplynula doba, která by jej řadila do učebnic dějepisu, nastává problém s pojmenováním. Klidně napíšu, že Césara ubodali před budovou senátu, ale oslovovat legendu křestním jménem, to jako bych chtěl zdůraznit, že jsme si tykali. Totéž platí o různých familiérních modifikacích.


Běžecká literatura„Věčně druhý Emil Zátopek

    Svazenka, srdečník, bělotrn, pámelník a další medonosné rostliny se začaly plevelit po zahradě mezi jabloněmi, nekontrolovaně přerůstaly přes plot i k sousedům. Znamenalo to jen jediné, další tatínkova posedlost. Včely. Byl už jednatelem zahrádkářského spolku, členem chovatelů králíků a drobného zvířectva, ale nic mu nebránilo dále rozšiřovat své aktivity, zvláště když měl po ruce dostatek pracovních sil z řad svých potomků. Na jeho obranu nutno říci, že ke včelám přišel vlastně náhodou.
    Pomalu uplyne další válečná zima a na jaře 1944 vše vypadá lépe. Již od podzimu mají Američané základny v Itálii a nad Zlínem čas od času zahučí spojenecká letadla. Zatím se sice jedná pouze o neškodné přelety, ale i ty znamenají první trhliny v dosavadní německé hegemonii. Obyvatelé města a zaměstnanci Baťových závodů si namáhají oči při odhadování výšky letu, zjišťování počtů a typů bombardérů ve formacích. Že to ale nejsou jen malé neškodné věcičky na obloze, dokazuje zřízení lazaretu Luftwaffe v budovách zlínských škol a na dívčích internátech. Občas zahlédnou zraněné, ovázané a zmrzačené piloty. Uhýbají očima, jsou to úplně jiní lidé, než ti z března 1939.
    Běh svatého Silvestra konaný v brazilském Sao Paulu každoročně startuje těsně před půlnocí posledního dne v roce, takže vítěz dobíhá už na Nový rok a stává se tak prvním tabulkovým vítězem pro tento rok. Když časopis Gazeta Esportiva na počátku dvacátých let uspořádal první ročník, účastnilo se necelých šedesát běžců.


Běžecká literaturaŠťastné jaro 1950

    Pomalu končí atletická sezona 1949. Někdy touto dobou pravděpodobně Emilův život nabírá nový směr. Dosud se pokoušel za obrovského vypětí skloubit život sportovce s prací v armádě. Svou práci na rotě bral velmi vážně, odpovědně se pokoušel dohánět resty způsobené častou nepřítomností. S tím je nyní konec. Jeho životem se propříště stane výhradně sport.
    Olympijské hry 1952, historie je později označí za poslední nekomerční a tím i „opravdové hry. Však jsou na ně Finové dosud patřičně hrdí. Olympiáda jim byla přislíbena již v roce 1940, ale dějiny tomu chtěly jinak, Finsko si muselo počkat. Nyní jsou Helsinky připraveny přijmout téměř pět tisíc sportovců z 69 zemí. Byly pozvány i poražené země z druhé světové války a Izrael. Reprezentanti východního bloku byli izolováni od ostatních, byla postavena zvláštní olympijská vesnice.
    „Chlapec jako jiní nazval František Kožík úvodní kapitolu v jedné ze svých knih o Emilu Zátopkovi (Na shledanou Emile! SNDK 1957). Pojmenování velmi matoucí, více se snad ani mýlit nemohl. Až si čtenář musí myslet, že snad ani Emila neznal, nebo byl slepý, či snad idiot.


Běžecká literaturaKterak Emil Zátopek pověsil tretry na hřebík

    V listopadu se atletická sezona už většinou chýlí ke konci, jinak tomu je ovšem v olympijském roce 1956. Hry se konají na jižní polokouli, v Melbourne touto dobou vrcholí jaro a nastává pro sportovce nejpříznivější klimatické období, aspoň podle statistik.
    Únorové události v naší zemi se dotknou jak Zátopka – sportovce, tak i Zátopka – vojáka. Armádou zmítá vlna perzekucí, která má v první fázi zajistit, ve druhé pak upevnit a zpětně zdůvodnit únorový převrat. KSĆ zařadila na seznam nespolehlivých a propustila 27 generálů, mezi nimi Aloise Lišku, Karla Janouška, Františka Moravce, Karla Kutlvašra a Heliodora Píku.
    Přelom let 1941/42. Zlomový rok války, Wehrmacht mrzne před Moskvou. V celém protektorátu se stupňuje válečné úsilí, ve Zlíně Baťa chrlí boty pro říši, o Kopřivnickou Tatru, kde pracuje Emilův otec, se zase zajímá sám Führer. Dokonce se setká s šéfem podniku Hansem Ledwinkou nad konstrukcí Tatry 77.


Běžecká literaturaVýlet pro traťový rekord do Spa trval jen 40 hodin

    Byl jsem takový, ale naučil jsem se to potlačit. Má nechuť měla svůj důvod, nechtěl jsem se nechat rozptylovat a odvádět od tréninku. Klukům na internátu jsem se zdál divný, nesnášel jsem, když mě někdo pozval na návštěvu, nebavily mne stejné věci jako ostatní, nechodil jsem do kina ani na tancovačky. Nejšťastnější jsem byl sám v lese. Z venkova jsem přišel do Zlína k Baťovi, tam se žádná velká upřímnost nenosila. Až když jsem něco dokázal, začali se ke mně lidé chovat mile, ale jen proto, že jim z toho koukal nějaký prospěch. Jeden mě chtěl zlanařit pro svůj klub, další abych mu zařídil možnost vycestovat za hranice, třetí na mě chtěl vydyndat nějakou cenu.
    Emil je slavný. Být slavný za dob reálného socialismu není žádná velká sláva. Být slavný znamená vzorně reprezentovat socialistickou republiku vzkvétající pod vedením komunistické strany a za radostné účasti všeho pracujícího lidu. Pro jednoho docela velká fuška, když zem nevzkvétá a lid není nijak zvlášť šťastný. Ale političtí vůdci vědí, jak lid šťastným učinit. Když není co do huby, nakrmí lid aspoň propagandou. Je potřeba umlčet ty politicky méně uvědomělé, ukázat, že my jsme ti nejlepší. Máme nejvyšší hektarové výnosy obilí, vyrábíme nejvíce té nejlepší oceli na světě a naši lidé jsou tím nejlepším, co kdy Pán Bůh, tedy pardon, strana a vláda v čele s ústředním výborem už nevím čeho, stvořily. A kdo je tím nejlepším, koho zná celý svět? O kom natočíme film, aby všichni věděli, jak se u nás dobře žije? Odpověď je nasnadě.


Běžecká literaturaEmil Zátopek na cestě do Melbourne

    Kopřivnice nebo také Nesselsdorf. Už jsem chtěl napsat rodná víska Emila Zátopka. Ale kdepak. Od roku 1910 se honosí statutem městyse, který byl Kopřivnici přiřčen u příležitosti oslavy šedesátiletého panování císaře Františka Josefa I. Rozvoj města stojí a padá s původní Šustalovou továrnou, nejdříve na kočáry, pak nákladní vagóny, poté osobní vozy.
    22. listopadu, první den olympijských her. Na večer je nachystaný běh na deset kilometrů. Emilovi se podařilo po vleklých zraněních na poslední chvíli snížit tréninkové manko. Běhal všude, kde to jen šlo a často i tam, kde to nešlo. Během dlouhé cesty se snažil vyšetřit každou volnou chvilku, běhal při mezipřistáních na letištní ploše, zatímco ostatní odpočívali, on vyrážel k večerním tréninkům, pokoušel se běhat i na palubě letadla. Nenechal se odradit chladným australským počasím, foukalo od jihu, od Antarktidy. Běhal v dešti, v zimě, riskoval obnovení zranění. Stačil během dne promočit několikery tepláky, které pak nebylo kde usušit. Ucítil formu a vydal se za ní jak pes po čerstvé stopě.


Běžecká literaturaKolik stojí jedna vteřina?

    Jarní start české výpravy na závodech v Paříži s sebou přinesl další pozvání od francouzské sportovní federace, tentokrát na květen. Emil vstoupil do této sezóny jako dobře namazaný stroj, štěstí se ho stále drží, zranění se mu vyhýbají, přestože občas běhává i skoro padesát kilometrů v jednom tréninku.
    Zátopkovi se sotva vrátili z Indie, Emil se ani nestačil zadaptovat na místní podmínky a už je tu jaro. Mezinárodní běžeckou sezónu Zátopek v posledních letech už tradičně zahajuje na L´Humanité. Letos počasí přeje běžcům i divákům, slunko jich přiláká několik tisíc, trať je lemována nepřetržitým špalírem fanoušků. Nejlepší přehled mají pařížští kluci obléhající lóže v korunách stromů. Čeká se opakování loňského souboje Kovács – Kuc – Chromnik – Zátopek, jenže poměr sil se po roce změnil.
    Československá olympijská výprava dorazila z Melbourne do Prahy až v lednu 1957. Po harcování přes půl světa se Emil vrátil o osm kilo těžší a pevně rozhodnut ukončit svou závodní kariéru. Doma ho čekal španělsky psaný dopis s pozváním na konec ledna na přespolní běh v San Sebastian. Nabízí se mu tím možnost rozloučit se v jiném duchu, než na maratonu v Austrálii. Váhá, zda přijmout.


Běžecká literaturaŽádný kůň neběžel nikdy tak krásně jako Emil Zátopek

    Vždy existovali odvážní muži, kteří se obětovali,aby pro ostatní dosáhli něčeho většího.I když zbude jen hrstka, dokud bude stát jediný Němec, Rus ví, že není dobojováno.“
    Koncem července se Emil Zátopek na naléhání lékařů podrobil operaci tříselné kýly. „Když to půjde dobře, budeš moci už druhý týden po operaci lehce cupitat!“, slibovali mu. Skeptici a škarohlídové, kterých je hned všude plno, ale prorokují konec jeho sportovní kariéry. Ostatně v tomto případě jim statistika dává za pravdu, část běžců s diagnózou „měkkého třísla opravdu končí. I tomu šťastnějšímu zbytku trvá dlouho, než se opět dostane do formy.
    Tvé jméno rodnou naši zemi po celém světě rozkřídlilo, abychom šťastni byli s těmi, kde v míru nás všech roste dílo. František Branislav, báseň na oslavu vítězství Emila Zátopka


Běžecká literaturaMí Finové mi rozumějí

    Emilovi už to zdaleka neběhá tak jako dříve. Jistě, patří stále do světové špičky, ale ty tam jsou doby jeho jednoznačné nadvlády. Pominuly časy, kdy se pořadatelé občas až mrzeli nad jeho účastí, závody ztrácely na atraktivitě, mohlo se tak leda spekulovat, kdo doběhne na druhém místě, prvenství už bylo předem dané. Nyní se na jednacím pořádku špiček národní tělovýchovy stává Emil Zátopek jedním z hlavních projednávaných bodů: „Co s ním? Dá se předpokládat, že půjde výkonnostně už jen dolů.
    Jak se ochlazuje a listí se barví do červena, končí většině atletů sezona. Ne tak běžcům dlouhých tratí. Vytrvalci mají většinou přírodu rádi a těžší podmínky je jen tak nerozhází. Jsou i tací, kterým to vyhovuje, už mají dost nekonečného kroužení po atletické dráze. Jak venku nastane ta pravá slota, mlhy, bláto a plískanice, jsou ve svém živlu. Emil se vrací z běhů těžkým terénem mokrý a zablácený. Nestojí o cizí pohledy ani o rádoby vtipné komentáře. Rozlehlé lesy vojenských prostorů poskytují samotu, kterou vyhledává.
    „Spadl mi kámen ze srdce“, to byla jedna z prvních vět, kterou pronesl Emil po vítězné desítce. Být nadějí národa na medaili je sice velká čest, zároveň byl ale dlouhodobě vystaven silnému tlaku. Tlaku ze strany obyčejných lidí, ale i tomu politickému. Přijel reprezentovat nově vzniklé státní uskupení, svým vystoupením má před očima celého světa obhájit jeho právo na existenci.


Běžecká literaturaJak si Emil Zátopek vytrénoval silné plíce

    Na podzim světla ubývá a studium na vojenské akademii zabírá většinu dne. Nesedí se jen v lavicích, u budoucích důstojníků se hodně dbá i na fyzičku. Teprve po zaměstnání, kdy ostatní utahaní padnou na kavalce nebo vyrazí do města do hospody nebo na tancovačku, může Emil trénovat. Nikoho nezajímá, kde má vzít čas.
    Jako prvotní záminku pro společná setkání si Dana a Emil zvolili vzájemnou gratulaci k svým vlastním rekordům. Kdyby ale Dana měla blahopřát pokaždé, kdy Emil posunul nějakou tu časovou hranici, asi by si chudák nohy ušoupala. Počátkem roku 1948 rekordy padají jak na běžícím pásu. Jestliže je vnímáme jako mrtvá čísla, pouze jako hodnoty zanesené do výsledkových tabulek, pomalu to už začíná být nuda. Pokud se ještě vrátíme do květnové Budapešti, Emil tu překonal rovnou tři československé. První na šest kilometrů (18:06), další na sedm (21:07) a pochopitelně na 10 tisíc metrů (30:28,4).
    Jaro 1942. Baťův oddíl získává jméno a Zlín se stává centrem atletického života. Po rozpuštění Sokola a uzavření vysokých škol se objevují mladé tváře jako Čeleďa, Kužela, Kučera, trénují zde dr. Hrstka, Zelenka, Kubát, Ajgl, Klásek, Ročňák, Hadaš, Zicha. Jak dráha po zimě oschne, objeví se tu i Emil.


Běžecká literaturaSpadl mi kámen ze srdce

    Finsko s pouhými pěti milióny obyvatel dalo světu spoustu vynikajících sportovců. Je to země sportu zaslíbená, zejména jsou zde ale uznávány vytrvalecké výkony, ať už v lyžařských nebo lehkoatletických disciplínách. Co jméno, to legenda a pojem. Paavo Nurmi, Viljo Heino, Ville Ritola.
    Z Londýna se Dana a Emil vracejí se společným rozhodnutím: „Vezmeme se. Objektivní pozorovatel by tento krok označil za velmi málo rozumný, tedy pokud by to byl velmi shovívavý objektivní pozorovatel. Oni dva jsou ale objektivitě na hony vzdáleni, ostatně jako všichni zamilovaní. Malý zázrak, že jim to projde. A že spolu vydrží od svatby až do Emilovy smrti, tedy celých padesát dva let, je další zázrak.
    Byly závody, ve kterých Emil vítězil lehce s obrovským náskokem a oslavné zprávy v tisku překypovaly superlativy. Jindy se zase nadřel jak vůl, vydal ze sebe vše a někdy ještě víc, v novinách se pak dočetl, že svým výkonem pouze potvrdil papírové předpoklady. Mistrovství republiky v přespolním běhu v Prešově v dubnu 1952 patřilo jednoznačně do té druhé kategorie. Vlastně běžel přes zákaz lékařů.


Běžecká literaturaMáme velký dluh k Emilu Zátopkovi

    za odměnu povýšen do hodnosti kapitána. Jestli si ale Emil myslel, že si překonáním Heinova času nějak polepší, nemohl se více mýlit. On je takový rekordman velice vzácné zboží a jako s takovým je s ním třeba šetřit jako se šafránem. Pokaždé jím světu jen rychle zamávat před očima, krátce se pochlubit a připomenout záludným kapitalistům, co všechno dokáže socialistický člověk, a pak šup s ním rychle zpátky do krabičky, aby se nám Emilek moc neošoupal a nezevšedněl.
    22. září 1938. Chamberlain v Bad Godesbergu jedná s Hitlerem na téma Sudety. Neúspěšně. Emil slaví své šestnácté narozeniny. Po nadšené květnové mobilizaci je atmosféra v zemi tísnivá, důvodem k určitému optimismu může být snad jen četníky a armádou potlačené Sudetoněmecké povstání. Vedení SdP prchá do Německa, československá obranná postavení jsou v pohotovosti, republika má k dispozici milion mužů ve zbrani. Ale už na konci září přichází Mnichov.


Běžecká literaturaEmil Zátopek si čichl k touze běhat při čutání do meruny

    Rok 1950 je rokem konání mistrovství Evropy v atletice v Bruselu. Inspirováni londýnskou olympiádou, vydali Belgičané plakát zobrazující domácího favorita Reiffa, kterak osamocen trhá cílovou pásku, běžec s tváří podobnou Zátopkovi dobíhá vyčerpaný v závěsu za ním. Emil by to rád viděl opačně. Po návratu z Finska se držel svého osvědčeného tréninkového modelu 5x200, 40x400 a 5x200 metrů. Navíc si ještě do Belgie chystal novou tajnou zbraň. Vybrušoval ji na každých i bezvýznamných závodech, bez ohledu na kvalitu soupeřů a vlastní náskok, napálil vždy poslední kolo. Divákům se čtyřstovkový finiš líbil, vždy zvedl tribuny ze sedadel, ale že tu jde o něco podstatnějšího, to se Emil zatím snažil tajit.
    V Helsinkách to bzučí jako v úle, na finské národní hry se sjelo šedesát tisíc sportovců. Sehnat ubytování je nemožné, ale Koskela nakonec po nekonečném bloudění městem vyprosí pro Emila malý pokojík v hotelu Hansa. Ten si ještě ani nestačí vybalit a už je tu finská dívenka s pořadatelským „Guide na rukávě. A že se nesluší, aby host bydlel v hotelu, kde se kvůli hluku ani pořádně nevyspí. Všichni sportovci prý mají zajištěné moderní ubytování na ostrově Santehamina. Spát je přesně to, k čemu se Emil právě chystal, ale rezignuje před dívčinou laskavostí, nahází věci zpět do kufru a za chvíli se už plaví do sportovní vesnice.
    Konečně po jedenadvaceti dnech plavby stojí na pevné zemi. Vánoce oslavili uprostřed Pacifiku na sovětské lodi Gruzia, kterou si s ohledem na panující podmínky překřtili na „Hrůzii“. Nyní je čeká Silvestr ve vlaku.


nejčtenější články za poslední týden

    Hektické uvítání, třebaže dobře myšlené, soustředění příliš nenapomáhá. Jak to jen jde, snaží se Emil vymanit z davů. Hoří nedočkavostí, zda se vítkovičtí drželi jeho pokynů a připravili dráhu způsobilou ke zdolání světového rekordu.
    Rok 1955, deset let po skončení druhé světové války. Báťuška Stalin a jeho československý patolízal Klement Gottwald jsou už dva roky po smrti. Dochází k jistému uvolnění politických poměrů u nás. Kdo si dříve dovolil vyjádřit jen pochybnost o správnosti konání komunistické strany, neřkuli o její vedoucí funkci, zmizel na dlouhá léta z povrchu zemského.
    „Co poběžíte? „Co vyhrajete? „Vyhrajete vůbec? Na Emila tlačí média i veřejnost. Dostává desítky dopisů, které z něho lákají nějakou pozitivní předpověď. Všichni ho už vidí s olympijskou medailí na krku, chtěl by vyhovět, ale sám si není zdaleka jist. Ještě že nemusí cenný kov přislíbit formou socialistického závazku, ta doba přijde až o pár let později. Zatím má pocit, jako by se jeho forma rozplývala. Při nočním výcviku ve Staré Boleslavi si pochroumal žebra, každé nadechnutí bolí. Nemluví o tom, nechce, aby si mysleli, že si chystá alibi pro případ neúspěchu.


Běžecká literaturaEmil Zátopek na cestě domů z Melbourne, část druhá. Svatba jakou Praha nezažila

    Dyzentérie – nejnakažlivější bakteriální střevní infekce. Původcem je některá bakterie z rodu Shigella. Prvotními příznaky jsou horečky a průjem, bakterie pronikají do buněk tlustého střeva a vyvolávají kolitidu s možností vzniku vředů. Klinicky se projevuje bolestivým a častým nutkáním na stolici, která je zpočátku vodnatá, ale později odchází jen malé množství stolice s hlenem a krví.
    Emila pořád ještě bolí nohy z tvrdé dráhy na stadionu Colombes. V pondělí po závodě venku leje, tak dopoledne lehce vyklusává po chodbách v hotelu, asi z něj nemají velkou radost. Atletický svět jeho výkon náležitě ocení, přijímá gratulace, pošťáci s telegramy si u něj podávají dveře.
    „Tak vám všem v Československu přejeme všechno nejlepší v novém roce... Tady v Indii bychom si na Nový rok museli ještě pořádně počkat. Domorodci jej slaví totiž až v červnu...“
    Podzim roku padesátého, atletická sezona se blíží ke svému konci a Emil může rekapitulovat. Od jara absolvoval třicet dva závodů a neprohrál ani v jediném. Skoro už to začíná být nuda, doma s ním nikdo nechce závodit. Kraluje nejen na dlouhých tratích, ale dokázal zatopit i Jungwirtovi.


Běžecká literaturaNejistota na politické scéně, ovšem Emil Zátopek zůstává stále milý a dobrý

    Závodní sezóna roku 1953 se pomalu, ale jistě blíží ke konci. Rok po skončení olympiády klesla jeho popularita na snesitelnou míru. Emil má pocit, jako by stál na rozcestí, přemýšlí, co dál. Jistě, s letošními výsledky může být spokojený, ale zároveň ví, že jeho dosavadní výkony už na světovou špičku dlouho stačit nebudou. Objevují se mladí vytrvalci, kteří mu už brzo ukážou paty. Je vcelku pyšný na svých 14:03 na pětku, jenže v tabukách roku je to až pátý nejlepší světový výkon. Před ním jsou Kovács, Kuc a Pirie, kraluje Anufrijev s neuvěřitelným časem 13:58,6. Jistě, drží „svěťák“ na deset tisíc metrů, ale příliš času mu nedává. Není to ani tak dlouho, kdy desítku pod třicet zvládli dva, tři běžci. V minulém roce již už bylo devět.
    „Jde o to, aby bylo vychováváno nové pokolení sovětských lidí, zdravých a radujících se ze života, lidí schopných povznést mohutnost sovětské země na nejvyšší stupeň a svou hrudí ji ochránit před vpádem nepřítele. – J.V. Stalin na XVI. sjezdu KSSS.
    Podzim 1949. Listí už začíná žloutnout a atletická sezóna se pomalu chýlí ke konci. Přestože se ještě nesešel výbor Mezinárodní atletické federace, aby schválil protokol ze závodu, všichni už vědí, že světový rekord se prvního září vrátil opět do Finska. Heino překonal Zátopkův rekord sice o pouhou vteřinu, ale i ta se počítá.


Běžecká literaturaSvětový rekord

    Domů z Bruselu se Emil vrátil jako čerstvý držitel dvou světových rekordů. Ovládl všechny tratě od pěti do třiceti kilometrů. Stojí na pomyslném vrcholu, měl by být spokojený. Jeho vlastní tréninkový systém, od kterého jej všichni odrazovali, o kterém prohlašovali, že ho zničí, se ukázal jako správný i z dlouhodobého hlediska. Měl by cítit zadostiučinění. I přes pesimistické prognózy sportovních odborníků si dokázal udržet rychlost i na pětikilometrové trati.
    Emilek se nám narodil ve dvaadvacátém na podzim, to znamená, že do školy začal chodit v září 1929. Krach na newyorské burze ho tedy zastihl jako novopečeného prvňáčka.
    Čevona předběhl Zátopka! Řečeno slovy majora Halušky: „Keby toto videl súdruh minister Čepička, boli by sme všetci v rici! Každá Emilova prohra byla už v té době senzací a soustem pro novináře, takže soudruh armádní generál a ministr obrany Alexej Čepička pochopitelně nezůstal neinformován. Nebyl by mužem na svém místě, kdyby nechápal politický dopad Zátopkových vítězství. Díky jeho osobní intervenci přechází Emil Zátopek pod Armádní tělovýchovný klub (předchůdce Dukly) a jeho kancelářskou práci na ministerstvu přebírá jiný, méně sportovně nadaný soudruh.


Běžecká literaturaDesítka v Melbourne bez účasti Emila Zátopka

    v pracovně presidenta republiky. Kopecký jménem sportovců pozdravil Klementa Gottwalda: „Dokázali jsme před celým světem, že naše sjednocená tělovýchova, mající oporu v socialistickém pojetí státní péče o fyzickou zdatnost národa, je schopna dovést náš sport i v nejtěžší mezinárodní konkurenci k nejvyšším metám!“
    Nejdříve se o tom spekuluje jen v zasvěcených kruzích, nic pro uši veřejnosti. Šeptanda se ale šíří tempem lesního požáru, takže za chvíli si to tajemství cvrlikají i vrabci na střeše: „Emil neběhá! V listopadu, v prosinci a ještě v lednu 1953 netrénuje. Blíží se kvalifikace na přespolní běh L´Humanité, Zátopek je pozván. Začátkem února vybíhá od nuly, po týdnu pozvolného tréninku vystupňuje dávky do maxima. 22. února přes bolesti v kloubech zvítězí v kvalifikačním běhu.
    Londýn, pátek 30. července 1948. Pokud někdo doufal, že by se na první den her počasí mohlo umoudřit, škaredě se spletl. Po včerejším horkém dnu, kdy sportovci při zahajovacím ceremoniálu na ploše stadiónu ve Wembley omdlévali, rozhodlo se slunko předvést, že dokáže ještě více. Dusné vedro, vysoká vlhkost, vzduch jako v prádelně. Jako by se chystalo k bouřce, která pořád ne a ne přijít. Probíhají první rozběhy na kratších tratích, chystá se disk a výška. Teplota přes den vystoupila na nemilosrdných 36 stupňů.


Běžecká literaturaOsminásobným světovým rekordmanem

    Délka maratonské trati nebyla dlouho standardizována a měnila se v závislosti na trase. Přestože vzdálenost z historického bojiště u Marathonu do Athén měřila kolem 38 km, vytyčili pořadatelé první novodobé olympiády v Athénách trať dlouhou asi 39 kilometrů. Ono magické číslo 42 195 metrů, 26,2 míle, neboli 45 760 yardů, se zrodilo až roku 1908 v Londýně a vzniklo z pouhého rozmaru tehdejších královských veličenstev.
    Zima 1954, prezidentem je Ladislav Zápotocký a předsedou vlády Viliam Široký. Mocenský boj po Stalinově smrti v Sovětském Svazu vyvolal nejistotu i na československé politické scéně.
    Přestože je olympiáda v Helsinkách spojována hlavně se jmény Dany a Emila Zátopkových, nebyli to jen oni, kteří dovezli domů medaile. ČSOV vyslal na hry 106 sportovců, z toho 15 žen. Čevona s Jungwirthem zklamali, neprobojovali se do finále na 1500 metrů, neuspěli ani basketbalisté, Modrachová skončila pátá ve skoku vysokém, zato česká sprinterská štafeta běžela ve finále. Nezklamali zápasníci Růžička a Atanasov, zlatem překvapil v boxu Ján Zachara, vyznamenali se ale hlavně vodáci. Josef Holeček zvítězil v singl kanoi na jeden kilometr a vyhrála i naše čtyřka s kormidelníkem. Samostatnou kapitolou bylo bronzové vystoupení kanoisty Alfréda Jindry, které skvěle popsal ve své povídce Ota Pavel a kterou bych si dovolil všem uložit jako povinnou četbu:-).

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
200
46733
cache: 0024:00:00