Jak na věc


čekáme chlapečka

„Překrásné místo. Usměvavé tváře. Poďme pryč.“

    Obsazení právě Norberta Lichého a Dušana Urbana je základním stavebním kamenem dramaturgicko-režijní koncepce. Využití jejich hereckých kvalit a schopnosti umně pracovat se svými profesními a životními zkušenostmi se pro inscenování absurdního dramatu jako je Čekání na Godota nabízí, a o to víc se tato volba stává vhodnou, je-li záměrem z hlavních dramatických postav učinit klauny. Vyvstává tak na povrch možnost vytáhnout z dramatického textu co nejvíce humoru a zároveň na jeho základě vystavět fyzickou akci, důležitou pro tvorbu mnoha gagů a lazzi, které jsou nezbytnou součástí klauniády. Dramaturgie zásadním způsobem dramatický text neaktualizuje a pracuje s ním v jeho původní podobě, podle překladu Karla Krause.
    Hlasový projev obou herců se ze začátku vyznačoval decentně přehnanou dikcí a precizní výslovností. Většina gagů vycházela z repetitivnosti, duality v gestice, mimice i replikách. Výrazné byly i lingvistické šprýmy založené na vyčerpání veškerých možností významu. Skrz tuto perfektně vystavěnou klauniádu se atmosféra inscenace posouvá ke krutosti a zároveň nepochopitelné blahosklonnosti Pozza ke všem zúčastněným, stejně jako zvláštní loajalita a agresivnost Luckyho.


Absurdní drama, jehož aktuálnost děsí

    Do hry vstoupí v jejím průběhu tři další postavy. Beckettova verze nepočítá s rozlišováním ženského a mužského prvku. Režisér Štěpán Pácl opět respektuje autorův záměr, ale vykládá si jej po svém. Všechny postavy zůstávají mužského pohlaví, ale některé z nich v ženském podání. Kateřina Krejčí jako dominantní nadčlověk Pozzo, s Michalem Sedláčkem alias Luckym připoutaným na řetězu, je dobrou volbou. Její ženskost ustoupila elegantnímu vychloubači a krutému tyranovi s bičem v ruce. Legendární promluva „Rodí obkročmo nad hrobem...“ tak nevyzněla naprázdno. Díky Michalu Sedláčkovi už víme, jak vypadá fyzická bolest. Pod tíhou zavazadel a krutou vládou Pozza vyvolává jeho úděl šerpy upřímnou lítost. Svou oddanou mlčenlivost a úslužnost ale naruší v momentě, který si vysloužil ovace na otevřené scéně.
    Estragon s Vladimírem, tedy Gogo a Didi, byli v podání Norberta Lichého a Dušana Urbana neutuchajícími, energicky výbušnými klauny. Ať už jako malí kluci, či nesmělí milenci, stále si udrželi svůj šarm, nadhled, nadšení nebo prostě jen selský (ne)rozum. Často jen tak blábolí, například když se častují urážkami. Občas ale vyřknou ty největší životní pravdy. Že cesta je vlastně cíl, ale pokud nemá smysl, stává se úplně zbytečnou. Má tedy cenu čekat na Godota, který nikdy nepřijde, protože alespoň čekání dává smysl životu lidí, kteří nic jiného nemají.


Čekání na Godota důrazně oslovuje naši současnost

    I scénografie se řídí podle vizí Samuela Becketta. Záměrem Štěpána Pácla, však bylo alespoň nějakým způsobem scénu ozvláštnit. A proto se společně se scénografkou Pavlou Kamanovou rozhodli provést změnu v uspořádání jeviště a hlediště. Klasické uspořádání prostoru Divadla Petra Bezruče bylo převráceno. Při vstupu do hlediště tak divák musí přejít přes jeviště. Na obdélníkové plošině je umístěn v levém plánu velký černý kámen, v plánu pravém pak bílý, téměř uschlý strom. Jeviště pokrývá bílé linoleum. Vtipným a překvapujícím scénografickým prvkem je kvetoucí strom a měsíc, který se spouští po každém dni marného čekání na Godota. Prázdnost a jednoduchost scény je využívána k příchodům a odchodům herců z různých stran, dokonce i z hlediště. Před divákem se tak utváří křižovatka cest, znázorňující spoustu nevyužitých nebo budoucích životních příležitostí postav. Hudební složka absentuje úplně.
    Inscenace hry Čekání na Godota v podání Divadla Petra Bezruče obsahuje i divácky velmi vděčné aktualizace, byť zaměřené spíše do divadelního světa: scéna vzájemného nadávání si mezi Estragonem a Vladimírem přinese nadávky ve znění Ty Olomoučáku, ty českotěšínský herče, ty šmíráku atd. Pokud Štěpán Pácl tyto aktualizace jako režisér schválil v kontextu marného čekání na někoho, kdo spasí ty, kteří čekají marně na pomoc zvenčí, je právě taková aktualizace velmi namístě.


fotografie z inscenace v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média

    Herecká vyzrálost a cit pro divadlo dovolily Norbertu Lichému v roli Estragona a Dušanu Urbanovi jako Vladimírovi pojmout své postavy oproti literární předloze víc komicky a svébytně. K tomu jim pomáhá hlavně další dimenze, kterou poskytuje dramatické zpracování. Mimická komunikace s publikem funguje na výbornou (viz sundávání pravé boty) a práce s reáliemi také. V momentě, kdy vzduchem létají vulgarismy největšího kalibru, jako „ty českotěšínský herče!“ nebo „olomoučáku!“, jde o to, urazit primárně protagonisty hlavních rolí. To, jakým způsobem duo ostravských herců interpretovalo tuláky na jejich cestě odnikud nikam, působí velmi věrohodně. Zabíjejí čas tak, jako by z divadelních parket sami ani nechtěli odejít.
    Na strohou, neosobní scénu, na níž dominuje pahýl stromu a kašírovaný kámen, přichází dva muži, Estragon (Norbert Lichý) a Vladimír (Dušan Urban). Dvě lidské bytosti, trmácející se životem, aniž by znaly cíl své cesty. Jako každodenně i nyní se objeví na onom ponurém místě, aby zde čekali na toho, jenž má od základu změnit jejich životy – Godota. Ze stereotypu jejich pozemského bytí je vytrhne nečekaný příchod prazvláštní dvojice, která je založena nikoliv na rovnoprávnosti (pozice Estragona a Vladimíra), nýbrž mocenském postavení pána (Pozzo – Kateřina Krejčí) ovládajícího svého sluhu (Lucky – Michal Sedláček).
    Celkové vyznění představení rezonuje se vším, co bylo o slavné hře s námětem promarněného bytí a marného čekání na pomoc od někoho, kdo nikdy nepřijde, napsáno. V kontextu Ostravy a jejího společenského i politického klimatu, životní prostředí nevyjímaje, je uvedení Čekání na Godota v podobě, jak ji u Bezručů inscenují, více než potřebné.


V Divadle Petra Bezruče se čekalo na Godota

    Když Divadlo Petra Bezruče oznámilo uvedení hry Samuela Becketta Čekání na Godota, tvrdili někteří divadelníci, že půjde o dramaturgickou sebevraždu. Čekání na Godota se hraje od konce října loňského roku a stále je vyprodáno. Právem.
    Vztahově úplně jinou dvojici vytvořili Michal Sedláček jako Lucky a Kateřina Krejčí jako Pozzo. (Není to poprvé, co byla do této role obsazena žena, v Činoherním klubu ji hrála Bára Hrzánová). Noblesně vystupující Krejčí v rajtkách a holínkách má panské způsoby, dává znát svou převahu a vůči Luckymu se chová bezohledně. Sedláčkův Lucky jako jediný není v černém, jeho klobouk skrývá překvapení. Toporný, bez výrazu, zdánlivě němý, náhle ožije zmatenou pseudointelektuální řečí. Roli chlapce naplňuje Sarah Haváčová zranitelnou mírností a lehkou ostýchavostí.


V Ostravě jsme se konečně dočkali Godota

    České premiéry se „Godot“ dočkal v roce 1964 v Divadle Na zábradlí, v Ostravě se však hra dosud ještě nehrála. Čekání na Godota v režii Štepána Pácla je tak ostravskou premiérou. Samuel Beckett svou dramatickou tvorbu uvedl dílem Čekání na Godota (1949), které jej zařadilo mezi hlavní tvůrce absurdního divadla. Premiéra v pařížském divadle Babylone v lednu 1953 se stala přelomovou událostí v dějinách novodobého světového divadla. Dalšími Beckettovými významnými dramaty jsou např. Konec hry, Poslední páska nebo Šťastné dny. Psal pro divadlo, rozhlas i televizi.
    Propracované herectví Norberta Lichého a Dušana Urbana je vytříbené a čisté. Dodržují od začátku jasně vytvořené, pro diváka přehledné a srozumitelné charaktery hlavních postav. Estragon, melancholicky laděný zemitý klaun, kontrastuje s energickým a vyrovnanějším Vladimírem. Jejich tělesný zjev slouží k dokreslení charakterů a hraje velkou roli v mnoha gazích (např. Estragonovo vyzouvání boty; polemizování nad oběšením, atd.). Oba herci mají cit pro gradaci a pointování slovních i fyzických vtipů, které v divácích vzbuzují neutichající návaly smíchu. Volné vedení režiséra vedlo k vytvoření mnoha humorných situací. Pro příklad uveďme Estragonovu a Vladimírovu slovní přestřelku, ve které si vyměňují názory o své profesní úspěšnosti. Zažitá spolupráce, vnímání se a napojení se obou herců na sebe sama, zaručuje plynulý chod představení. Energie herců vysílaná publiku umocňuje a zpřítomňuje vytvořenou divadelní iluzi.


scénické čteni v klubu atlantik

    Díky své hře Čekání na Godota se stal Samuel Beckett jedním z hlavních představitelů absurdního divadla. Dva klaunové, Vladimír a Estragon, žonglují s věčnými otázkami lidské existence. Má naše konání smysl, nebo je veškerá snaha marná? Činí nás svobodná vůle svobodnými, nebo spoutanými? Název hry Čekání na Godota si v poslední době rádi berou do úst i politikové. Myslíte si, že hru četli? Buďte vzdělanější než oni a přijďte se na Godota podívat.


První ostravské Čekání na Godota nabízí herecký koncert Lichého a Urbana

    Režisér Štěpán Pácl při vytváření koncepce inscenace vycházel především z hereckých předpokladů protagonistů. Herectví Lichého a Urbana je dokonalou klauniádou založenou na zrcadlení jednání (při vzájemné rozepři čeká jeden na druhého, na jeho reakci, aby ji vzápětí mohl zopakovat). Jejich herectví je hravé (opakování gest), po vzoru klaunovské tradice se však v něm objevuje i necitelnost, ba krutost (při upadnutí Luckyho nejprve projevují zřejmou lítost, obavy o to, že zemře, ale pomoc, která by musela vycházet z jejich vlastní aktivity, s pohodlností odmítají). Oba s nadšením kvitují příchod pozoruhodné dvojice Pozza a Luckyho, neboť je vyvádí z bezcílného bloudění. V okamžiku jejich odchodu se opět noří do fádnosti života. Vedle komiky pramenící z herectví Lichého a Urbana jsou do inscenace vneseny i aktualizační prvky (návrh, jak trávit čas, má podobu vzájemných nadávek – „Ty Olomoučáku!“, „Ty českotěšínský herče!“). Ty působí nejenom odlehčujícím dojm
    Čekání na Godota, poslední středeční představení, se zdálo jako čirá zlomyslnost. I když pozdní čas v mnohých divácích vzbuzoval spánek, vytrvalci svého rozhodnutí určitě nelitovali. Ačkoliv Beckettův text se vyznačuje především tématy jako marnost nad marnost a absolutní zoufalství, v herectví se nic z toho neodrazilo.


Ostravské čekání na lístky na Godota se vyplatí

    Lehkost hlavní linie stojí v příkrém protikladu k ponurosti a bezcitnosti, s níž Pozzo zachází s Luckym. Kateřina Krejčí představuje bezpohlavní bytost plně se opájející pocitem vlastní výjimečnosti. Je totalitním, bezmála machiavellským typem vládce tvrdě popírajícím sebemenší projevy odporu. Lucky je pro Pozza pouhou „mrchou“, nezaslouží si žádné slitování. Michal Sedláček ztvárnil Luckyho v intencích plně podřízené bytosti, popírající sebe sama, své potřeby, svoji osobnost. Je nickou, tupou ovcí bezmezně oddanou svému zaslepenému vůdci. S oddaností psa plní všechna jeho přání (filozofický monolog pozbývající myšlenky je fanatickým, až excentrickým projevem šílence).
    Děkovat za to můžeme i hereckým výkonům spadajícím do škatulky „prvotřídní". Především Norbert Lichý a Dušan Urban v rolích věčných čekatelů Estragona a Vladimíra vysloveně excelují. Z jejich dovádivě klaunských rozmluv čiší herecký entuziasmus smíšený s neuvěřitelnou vyzrálostí. Radost pohledět.
    Na scéně jsou stále tuláci Estragon a Vladimír, z jejich vzájemného klábosení, hrátek a únavné nudy je vyruší jen dějištěm procházející podivná dvojice - Pozzo s Luckym. Do děje ještě okrajově zasáhne chlapec jako posel samotného Godota. Postavy ve hře jen přežívají v jakémsi bezčasí a ze záplavy slov se o nich moc konkrétního nedozvíme, jejich minulost je mlhavá a budoucnost nejistá. Zaslechneme jen to, že Estragon byl kdysi básníkem. Něco málo o sobě a Luckym řekne Pozzo, ale později je to zpochybněno.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00