Jak na věc


čekáme chlapečka

scénické čteni v klubu atlantik

    Ale pozadu nezůstávají ani ostatní. Za zmínku stojí především Kateřina Krejčí, která si s bravurou střihla tyranského Pozza. Sebejistota, se kterou ztvárnila přidělenou mužskou roli, ale není - s odkazem na již dříve uvedenou dramatizaci Orwellova románu 1984 - až tak překvapivá. Potlesk bezesporu zaslouží i Michal Sedláček. Jím představovaný sluha Lucky je postavou divácky ne až tak vděčnou, skrze většinu inscenace trvající němotu zaměřenou spíše na fyzické herectví, ale zároveň i díky výborně zvládnutému zmatenému monologu postavou nezapomenutelnou.
    Čekaní na Godota přišlo samo. Koukal jsem na Norberta Lichého a na Dušana Urbana a pojala mě touha s nimi udělat něco klaunského, kde by zároveň mohli využít své herecké a lidské zkušenosti. Vzpomněl jsem si na Godota a řekl si ano! Na Godota se v Ostravě ještě nikdy nečekalo a přeci v tomto městě pořád na něco čekáme. Až se tu bude lépe dýchat, až tu bude práce, až přijede zpožděný vlak, až bude líp nebo až bude hůř. Těším se na tenhle divadelní svátek. Štěpán Pácl
    Děkovat za to můžeme i hereckým výkonům spadajícím do škatulky „prvotřídní". Především Norbert Lichý a Dušan Urban v rolích věčných čekatelů Estragona a Vladimíra vysloveně excelují. Z jejich dovádivě klaunských rozmluv čiší herecký entuziasmus smíšený s neuvěřitelnou vyzrálostí. Radost pohledět.


fotografie z inscenace v tiskové kvalitě najdete v sekci média pro média

    Na scéně jsou stále tuláci Estragon a Vladimír, z jejich vzájemného klábosení, hrátek a únavné nudy je vyruší jen dějištěm procházející podivná dvojice - Pozzo s Luckym. Do děje ještě okrajově zasáhne chlapec jako posel samotného Godota. Postavy ve hře jen přežívají v jakémsi bezčasí a ze záplavy slov se o nich moc konkrétního nedozvíme, jejich minulost je mlhavá a budoucnost nejistá. Zaslechneme jen to, že Estragon byl kdysi básníkem. Něco málo o sobě a Luckym řekne Pozzo, ale později je to zpochybněno.
    Díky své hře Čekání na Godota se stal Samuel Beckett jedním z hlavních představitelů absurdního divadla. Dva klaunové, Vladimír a Estragon, žonglují s věčnými otázkami lidské existence. Má naše konání smysl, nebo je veškerá snaha marná? Činí nás svobodná vůle svobodnými, nebo spoutanými? Název hry Čekání na Godota si v poslední době rádi berou do úst i politikové. Myslíte si, že hru četli? Buďte vzdělanější než oni a přijďte se na Godota podívat.


Ostravské čekání na lístky na Godota se vyplatí

    České premiéry se „Godot“ dočkal v roce 1964 v Divadle Na zábradlí, v Ostravě se však hra dosud ještě nehrála. Čekání na Godota v režii Štepána Pácla je tak ostravskou premiérou. Samuel Beckett svou dramatickou tvorbu uvedl dílem Čekání na Godota (1949), které jej zařadilo mezi hlavní tvůrce absurdního divadla. Premiéra v pařížském divadle Babylone v lednu 1953 se stala přelomovou událostí v dějinách novodobého světového divadla. Dalšími Beckettovými významnými dramaty jsou např. Konec hry, Poslední páska nebo Šťastné dny. Psal pro divadlo, rozhlas i televizi.
    Čekání ostravských diváků na v pořadí už druhý titul aktuální sezóny Divadla Petra Bezruče se dá jen sotva označit za dlouhé. Totéž ale bohužel neplatí v případě protagonistů aktuálně uvedeného kusu, kterým se stalo Čekání na Godota.
    Sluha Lucky Michala Sedláčka je oním typem mlčenlivého bezduchého poskoka, jak jej autor předepisuje. Přesto (možná však právě proto) si herecká exhibice Michala Sedláčka ve scéně jeho jediné promluvy vysloužila při premiéře potlesk na otevřené scéně. Výprava lvy Kamanové (zejména kostýmy a mezi nimi především kostým Pozza) velmi napomáhají vyznění hry. A pokud dramaturgyně inscenace Daniela Jirmanová chtěla přes všechnu bezvýchodnost vepsanou Samuelem Beckettem do textu přinést nějakou naději, pak obsazení Sarah Haváčové a její téměř andělský zjev u postavy Jinocha tuto naději vskutku přinášejí. 


Čekání na Godota důrazně oslovuje naši současnost

    Na strohou, neosobní scénu, na níž dominuje pahýl stromu a kašírovaný kámen, přichází dva muži, Estragon (Norbert Lichý) a Vladimír (Dušan Urban). Dvě lidské bytosti, trmácející se životem, aniž by znaly cíl své cesty. Jako každodenně i nyní se objeví na onom ponurém místě, aby zde čekali na toho, jenž má od základu změnit jejich životy – Godota. Ze stereotypu jejich pozemského bytí je vytrhne nečekaný příchod prazvláštní dvojice, která je založena nikoliv na rovnoprávnosti (pozice Estragona a Vladimíra), nýbrž mocenském postavení pána (Pozzo – Kateřina Krejčí) ovládajícího svého sluhu (Lucky – Michal Sedláček).
    Velká bílá plocha jeviště, pahýl připomínající strom na jedné straně a velký černý balvan na druhé straně scény, a jinak nic než světlo, herec a text. Základní atributy divadla režisér inscenace jedné z ikon absurdního dramatu Štěpán Pácl nijak režijně neozvláštňuje, jedinou výjimkou je snad jen růst listů na suchých stromech na začátku druhého dějství. Toto ojedinělé režijní gesto stylově plně zapadá do promyšlené výstavby jednotlivých gagů celé inscenace. 
    I když je to až neuvěřitelné, žádné z ostravských divadel v minulosti nikdy do svého repertoáru nezařadilo nejslavnější hru klasika absurdního dramatu Samuela Becketta o věčném čekání a přemýšlení o tom, na co vlastně čekáme. První ostravskou inscenaci Čekání na Godota až nyní, tedy padesát let po premiéře pražské, uvedlo Divadlo Petra Bezruče. 


První ostravské Čekání na Godota nabízí herecký koncert Lichého a Urbana

    Estragon s Vladimírem, tedy Gogo a Didi, byli v podání Norberta Lichého a Dušana Urbana neutuchajícími, energicky výbušnými klauny. Ať už jako malí kluci, či nesmělí milenci, stále si udrželi svůj šarm, nadhled, nadšení nebo prostě jen selský (ne)rozum. Často jen tak blábolí, například když se častují urážkami. Občas ale vyřknou ty největší životní pravdy. Že cesta je vlastně cíl, ale pokud nemá smysl, stává se úplně zbytečnou. Má tedy cenu čekat na Godota, který nikdy nepřijde, protože alespoň čekání dává smysl životu lidí, kteří nic jiného nemají.
    I scénografie se řídí podle vizí Samuela Becketta. Záměrem Štěpána Pácla, však bylo alespoň nějakým způsobem scénu ozvláštnit. A proto se společně se scénografkou Pavlou Kamanovou rozhodli provést změnu v uspořádání jeviště a hlediště. Klasické uspořádání prostoru Divadla Petra Bezruče bylo převráceno. Při vstupu do hlediště tak divák musí přejít přes jeviště. Na obdélníkové plošině je umístěn v levém plánu velký černý kámen, v plánu pravém pak bílý, téměř uschlý strom. Jeviště pokrývá bílé linoleum. Vtipným a překvapujícím scénografickým prvkem je kvetoucí strom a měsíc, který se spouští po každém dni marného čekání na Godota. Prázdnost a jednoduchost scény je využívána k příchodům a odchodům herců z různých stran, dokonce i z hlediště. Před divákem se tak utváří křižovatka cest, znázorňující spoustu nevyužitých nebo budoucích životních příležitostí postav. Hudební složka absentuje úplně.


„Překrásné místo. Usměvavé tváře. Poďme pryč.“

    Velká bílá plocha jeviště, pahýl připomínající strom na jedné straně a černý balvan na druhé straně scény a jinak nic než světlo, herec a text. Základní atributy divadla režisér inscenace jedné z nejslavnějších her absurdního dramatu Štěpán Pácl nijak režijně neozvláštňuje, jedinou výjimkou je snad jen růst listů na suchých stromech na začátku druhého dějství.
    Čekání na Godota kdysi nabourávalo již do značné míry otřesený řád a bylo vykládáno jako tragické, existenciální či absurdní drama. S odstupem doby se Otomar Krejča tomuto zařazení bránil a hru charakterizoval jako intelektuální taškařici. Dnes, kdy je společenský řád v troskách, člověk zůstal sám, neví si rady a jakékoli vážné usilování je pokládáno za marnost, se nabízí radikálnější výklad. To dokonale vystihl Štěpán Pácl, který hru pojal jako tragikomickou klauniádu, kde se můžeme nad čtveřicí v divadelní aréně usmívat a jejími kousky se dobře bavit, zároveň však musíme připustit, že nevíme o lepší perspektivě, než mají oni. Především je však třeba ocenit, že se v Divadle Petra Bezruče podařilo vytvořit nejjiskrnější a nejzábavnější inscenaci Godota, jaká u nás dosud vznikla.


Absurdní drama, jehož aktuálnost děsí

    Když Divadlo Petra Bezruče oznámilo uvedení hry Samuela Becketta Čekání na Godota, tvrdili někteří divadelníci, že půjde o dramaturgickou sebevraždu. Čekání na Godota se hraje od konce října loňského roku a stále je vyprodáno. Právem.
    Čekání na Godota nabízí k přemýšlení mnoho témat, která mají jedno společné: jsou to témata bytostně lidská - otázky a problémy, se kterými se hrdinové potýkají, jsou člověku jakožto myslící bytosti uvržené do světa/vesmíru vlastní odjakživa a nikdy tomu nebude jinak. Jsou to jak otázky, problémy a pocity existenciální, tak i ty malé, všednodenní, s nimiž se potýká každý z nás. Protože všichni jsme tak trochu Gogo a Didi. Daniela Jirmanová.
    Ačkoliv veškerá míra absurdnosti v Godotovi Divadla Petra Bezruče dosáhla vrcholu, vytváří prazvláštní, ale žádoucí řád. Například proto, že Gogo Didiho nemůže opustit, neboť by bez něj nepřežil. Vždy se o to pokusí hlavně z toho důvodu, že potřebuje slyšet, že k sobě patří. Stejně tak i proto, že i když každý den stejně skončí, vyjde měsíc a oni nebudou muset dál čekat na Godota, zůstanou stát a čekají, protože to je smysl jejich bytí.


V Divadle Petra Bezruče se čekalo na Godota

    Úlohu režiséra v tomto ohledu mu však herci velmi ulehčují: představitelé obou hlavních postav Estragona (Norbert Lichý) a Vladimíra (Dušan Urban) jsou pro obsazení do těchto rolí téměř ideální. Jejich klaunství, vzájemná souhra, hravost i herecká zkušenost je základem jejich excelentního výkonu.  Obsazení Kateřiny Krejčí do role vládce Pozza je také šťastným krokem. Herečka se zdárně vyhýbá nástrahám projevů ženskosti, které by vnesly do inscenace svár mužského a ženského principu, což je téma pro tuto hru cizí. Její Pozzo je vlastní bezpohlavností umocněním absurdity slepého vůdce. Lépe vyjádřit současnou velmi častou myšlenkovou impotenci a slepotu vrcholných politiků a vládců snad ani nelze. 
    Už po příchodu do hlediště si divák hlasitě oddechne. Pro svou jednoduchost je výstavba scény hry Čekání na Godota těžce uchopitelná a mnohé by sváděla k jejímu vylepšování. Režisér Štěpán Pácl ponechal absurdní realitu ve své zamýšlené podobě a správně se držel návodu literární předlohy. To umožňuje divákovi plně se soustředit na hru se slovy a neklade překážky v rozpoznání hlubokého poselství bezduchého plácání Vladimíra a Estragona.


V Ostravě jsme se konečně dočkali Godota

    Propracované herectví Norberta Lichého a Dušana Urbana je vytříbené a čisté. Dodržují od začátku jasně vytvořené, pro diváka přehledné a srozumitelné charaktery hlavních postav. Estragon, melancholicky laděný zemitý klaun, kontrastuje s energickým a vyrovnanějším Vladimírem. Jejich tělesný zjev slouží k dokreslení charakterů a hraje velkou roli v mnoha gazích (např. Estragonovo vyzouvání boty; polemizování nad oběšením, atd.). Oba herci mají cit pro gradaci a pointování slovních i fyzických vtipů, které v divácích vzbuzují neutichající návaly smíchu. Volné vedení režiséra vedlo k vytvoření mnoha humorných situací. Pro příklad uveďme Estragonovu a Vladimírovu slovní přestřelku, ve které si vyměňují názory o své profesní úspěšnosti. Zažitá spolupráce, vnímání se a napojení se obou herců na sebe sama, zaručuje plynulý chod představení. Energie herců vysílaná publiku umocňuje a zpřítomňuje vytvořenou divadelní iluzi.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00